Investigativní publicista vystupující pod jménem Thomas Paukner se tentokrát zaměřil na financování a vlastnické vazby Deníku N. Tvrdí, že médium od svého vzniku staví značku na představě nezávislosti a financování prostřednictvím předplatného, zatímco jeho skutečný rozjezd a dlouhodobé hospodaření podle něj umožnily desítky milionů korun od majetných investorů. Paukner proto postupuje po penězích, účetních výkazech, změnách kapitálu a jménech lidí, kteří podle něj projekt financovali.

Jeho základní teze je ostrá: Deník N podle něj nevznikl jako médium, které by se postupně uživilo pouze čtenářským předplatným, ale jako projekt, jehož majitelé byli od počátku připraveni financovat rychlý růst navzdory vysokým ztrátám. Z těchto finančních vazeb pak Paukner skládá širší argument o politických preferencích části investorů a jejich vztahu k prezidentu Petru Pavlovi, hnutí STAN nebo osobnostem stojícím kolem Hradu.

„Vliv si lze zaplatit a koupit, jak ukazuje případ Deníku N. O vlivu lze i lhát a lze jej skrývat. K rozkrytí této hry přitom stačí sledovat jediné – peníze,“ uvádí na sociální síti Facebook Paukner. Svůj text staví právě jako účetní a vlastnickou rekonstrukci, z níž následně vyvozuje politické souvislosti.

Připomíná, že Deník N sám na svém webu hovoří o digitálním deníku postaveném primárně na placeném obsahu. Při vstupu na český mediální trh na podzim 2018 získal v crowdfundingu téměř 5 500 předplatitelů a přibližně sedm milionů korun. Paukner ale tvrdí, že samotný crowdfunding nevysvětluje rozsah, v jakém redakce od počátku fungovala.

Společnost N media a.s. vznikla v roce 2018. Paukner upozorňuje na základní kapitál dva miliony korun a připomíná, že Deník N zahájil činnost 28. října 2018. Už za první, jen několik měsíců dlouhé účetní období podle jeho rekonstrukce vykázala firma obrat přibližně 2,5 milionu korun a ztrátu 11,9 milionu. Mzdové náklady měly přesáhnout osm milionů korun.

Právě tento nepoměr mezi příjmy a výdaji považuje za první důležitý bod celé historie. Ptá se, proč by začínající médium budovalo rozsáhlou redakci a neslo tak vysoké personální náklady, pokud by bylo skutečně odkázáno především na peníze svých předplatitelů.

„Proč se Deník N tak personálně naddimenzoval, ačkoli vykazoval ohromné ztráty přesahující příjmy z crowdfundingu i vlastní činnosti? Odpověď je jednoduchá – za médiem stáli miliardáři a byli ochotní pořádně provětrat peněženky,“ píše Paukner.

Další peníze podle něj přišly už v březnu 2019. Zakladatelé, mezi nimi slovenský Denník N a investoři sdružení kolem Independent Press, podle Pauknerem citovaných dokumentů navýšili kapitál společnosti o 15,3 milionu korun. Ani další rok však nepřinesl přechod k ziskovému hospodaření.

Za rok 2019 podle Pauknera Deník N vykázal příjmy kolem 30 milionů korun, zatímco ztráta dosáhla přibližně 30,9 milionu. Samotné mzdové náklady měly přesáhnout 30 milionů korun. Jeho argument je jednoduchý: médium podle těchto čísel utrácelo výrazně více, než samo vydělávalo, a bez dalšího kapitálu vlastníků by takový model nebyl dlouhodobě udržitelný.

Další finanční injekce podle něj přišla formou příplatku mimo základní kapitál ve výši 39 milionů korun. Paukner zdůrazňuje, že podle jeho čtení účetních dokumentů nešlo o klasickou půjčku, kterou by bylo nutné vracet, ani o běžnou investici spojenou s konkrétním protiplněním.


Právě v tom vidí základní rozdíl mezi obrazem média placeného čtenáři a jeho skutečnou ekonomikou. Tvrdí, že kdykoliv se vysoké náklady dostaly nad úroveň příjmů a provoz začal narážet na nedostatek peněz, následovala další podpora ze strany vlastníků. Tento mechanismus podle něj umožnil Deníku N růst rychleji, než by odpovídalo samotným příjmům z předplatného.

Paukner sleduje hospodaření až do roku 2025, kdy podle něj Deník N poprvé vykázal zisk, přibližně čtyři miliony korun. Za předchozích šest let ale podle jeho součtu vznikla kumulovaná ztráta asi 65 milionů korun. Vedle toho tvrdí, že vlastníci poslali dalších zhruba 51 milionů korun do kapitálových fondů.

K tomu připočítává 15,3 milionu korun navýšeného základního kapitálu a dochází k částce kolem 130 milionů korun, kterou podle něj majetní investoři fakticky vložili do budování média, jež dlouhou dobu hospodařilo se ztrátou.

„Výsledek šesti let od založení Deníku N? Ztráta 65 milionů a ‚injekce‘ 51 milionů do kapitálových fondů. Do toho je nutné započítat ‚rozpuštěný‘ základní kapitál ve výši 15,3 milionu,“ skládá Paukner svou finanční bilanci.

Následně se přesouvá od čísel k lidem. Část financování podle něj poskytl slovenský Denník N, za nímž stojí investoři spojení mimo jiné se společností Eset. Větší část podpory českého projektu ale připisuje investorům stojícím kolem společnosti Independent Press.

Paukner jmenuje Libora Winklera, Martina Vohánku, Martina Hájka, Ondřeje Fryce a manžele Horákovy. Všechny řadí mezi velmi majetné české podnikatele a právě jejich další veřejné aktivity používá jako základ pro druhou část své argumentace.

Podstatné pro něj totiž není pouze to, že tito lidé financovali vznik a provoz Deníku N. Sleduje také jejich politické dary a podporu konkrétních osobností. Zvláštní pozornost věnuje prezidentské kampani Petra Pavla.

Podle údajů, na které odkazuje, přispěl Martin Hájek na Pavlovu prezidentskou kampaň částkou 2,5 milionu korun. Stejnou sumu měl poskytnout Martin Vohánka, Ondřej Fryc dva miliony korun. Paukner zmiňuje také statisícové příspěvky Libora Malého a Ladislava Žůrka.

Právě zde začíná skládat finanční vazby do politické mapy. Tvrdí, že lidé, kteří stáli u financování Deníku N, současně významnými částkami podporovali Petra Pavla, a tuto skutečnost spojuje s tím, jak podle něj médium prezidenta a jeho politické okolí pokrývá.

Do stejné konstrukce zahrnuje i vazby Hradu na hnutí STAN. Zmiňuje Jana Dobrovského jako významného podporovatele STAN a člověka, který veřejně podporoval Petra Pavla. Připomíná také Jana Farského, kterého Pavel oslovoval jako možného politického poradce a který zároveň patřil k výrazným představitelům STAN.

Paukner následně tvrdí, že Pavel a STAN sdílejí významnou část politických priorit. Jmenuje evropskou integraci, rušení či omezení práva veta, přijetí eura, progresivní zdanění a vysoké výdaje na obranu. Právě programovou blízkost chápe jako další část širšího prostředí, v němž se podle něj pohybují vlastníci, podporovatelé, politici a média.

Do této sítě přidává i politický marketing. Upozorňuje na jména Michal Repa, Martin Burgr a Martin Klčo, kteří pracovali na prezidentské kampani Petra Pavla a podle Pauknera se později znovu spojili při politickém marketingu Víta Rakušana. I tuto personální kontinuitu používá jako další důkaz toho, že jednotlivé kruhy české politiky nejsou podle něj oddělené, ale personálně a hodnotově se překrývají.

Další část věnuje samotnému vlastnictví Deníku N. Připomíná tvrzení média, že část akcií drží také zaměstnanci. Zároveň upozorňuje, že zaměstnanecké akcie jsou podle zveřejněných informací bez hlasovacích práv.

„Deník N přitom tvrdí, že akcie drží také zaměstnanci. Ano, ale tyto akcie jsou vyjmuty z hlasovacích práv – tolik k demokracii a nezávislosti,“ komentuje Paukner strukturu vlastnictví.

Od finančního a vlastnického rozboru se pak přesouvá k obsahu samotného média. Tvrdí, že politické preference investorů a lidí kolem projektu se podle něj promítají také do redakční práce Deníku N. Jako příklady vybírá rozdílné pokrytí Petra Pavla, Motoristů sobě, představitelů SPD či některých politiků spojených s bývalou vládou.

Zmiňuje například titulek z filmového festivalu v Karlových Varech: „Filmové Vary míří k večernímu vyhlášení vítězů, u festivalových diváků ale už vyhrál Petr Pavel.“ Vedle něj staví text o Otovi Klempířovi s titulkem připomínajícím jeho účast v kontroverzním klipu Řezníka a vazby na odsouzeného podnikatele.

Paukner upozorňuje také na komentář s titulkem „Jak Macinka prohrál svůj souboj s prezidentem a co bude dál“. Právě na podobných příkladech demonstruje svůj názor, že Deník N přistupuje k Pavlovi a k jeho politickým protivníkům rozdílně.

Jeho tvrzení jde ale dál než k několika konkrétním titulkům. Tvrdí, že negativní články o Motoristech podle něj vycházejí téměř denně, zatímco pozitivní pokrytí Petra Pavla je běžné. Naopak u STAN a TOP 09 podle něj redakce používá taktiku mlčení a jejich kauzám nevěnuje odpovídající prostor.

„Marně hledat byť jen jediné pozitivní pokrytí Andreje Babiše či Motoristů a stejně marně by kdokoli hledal negativní pokrytí kroků Petra Pavla, ať už jde o cokoli. Kauzy hnutí STAN a TOP 09 jsou plánovitě ignorovány,“ tvrdí Paukner.

Stejným způsobem kritizuje podle něj rozdílný zájem redakce o podnikatele a vlivové skupiny. Tvrdí, že Deník N se soustavně věnuje Pavlu Tykačovi, zatímco vazby Pražského hradu na zbrojařský byznys nebo působení Petra Koláře podle něj prakticky ignoruje. Zmiňuje, že téma Kolářova vlivu pokrývají i Seznam Zprávy, byť podle jeho názoru neochotně.

Z finančních dat, politických darů a vybraného mediálního obsahu pak Paukner skládá svůj hlavní závěr. Deník N podle něj nevznikl jako neutrální projekt stojící pouze na předplatitelích, ale jako médium financované bohatými lidmi, kteří byli ochotni nést jeho dlouhodobé ztráty a zároveň mají vlastní politické preference.


Samotnou existenci bohatých vlastníků médií přitom nepovažuje za výjimečnou. Připomíná Pavla Tykače, Daniela Křetínského i Andreje Babiše. U Babiše považuje situaci dokonce za závažnější, protože byl zároveň aktivním politikem, nikoli pouze podnikatelem či politickým mecenášem.

Jeho problém s Deníkem N leží jinde. Tvrdí, že médium podle něj pracuje se značkou nezávislosti způsobem, který zakrývá skutečnost, že stejně jako jiná média stojí na vlastnících, penězích, hodnotách a politických preferencích konkrétních lidí.

„Nezávislost neexistuje, objektivita neexistuje a Deník N je ukázkou toho, jak lze tyto pojmy plánovitě zneužít k získání důvěry čtenářů. To už v pořádku není,“ píše Paukner.

Do závěru přidává také vlastní pozici. Nesnaží se podle svých slov vystupovat jako politicky neutrální publicista. Naopak otevřeně říká, že je pravicově orientovaný a odmítá ideje, které spojuje s kolektivismem či komunismem. Tento přístup chce přenést také do projektu Paukner Media.

„Já také nejsem nezávislý, duší jsem pravičák, nenávidím vše zavánějící kolektivizací či komunismem a podle toho bude také projekt Paukner Media vypadat,“ píše.

Za důležitější než deklarovanou objektivitu považuje kvalitu a doložitelnost informací. Tvrdí, že své čtenáře nechce přesvědčovat o vlastní nezávislosti, ale poskytovat jim materiál, který mohou sami kontrolovat a porovnávat.

„Ani jednou ode mne neuslyšíte cokoli o nezávislosti nebo objektivitě. Možná jen o kvalitě, která je jediným rozlišovacím klíčem mezi skutečně doložitelnou a vyfabulovanou informací,“ uzavírá Paukner.

Celý případ proto používá jako širší kritiku českého mediálního prostředí. Podle něj je iluzí představa média bez majitele, hodnot, zájmů či politických preferencí. U Deníku N mu vadí především rozpor mezi obrazem nezávislého média financovaného čtenáři a finanční historií, kterou skládá z účetních ztrát, navyšování kapitálu a dalších peněz poskytnutých vlastníky.

Jeho závěrečná ironie míří právě sem. Deník N podle něj kritizuje jiné miliardáře za ovlivňování médií, přestože jeho vlastní vznik a první roky podle Pauknerovy rekonstrukce umožnily desítky milionů korun od lidí ze stejné majetkové vrstvy.

„Tolik k ‚nezávislosti‘ Deníku N, který je ve skutečnosti jen dalším médiem ovládaným miliardáři se zcela prokazatelnými politickými preferencemi. Je úsměvné, že se tentýž Deník N do ostatních miliardářů pouští za to, že jednají úplně stejně jako vlastníci společnosti N Media a.s. Pokrytecký to svět – a pak kdo je tu PR agentura,“ uzavírá Thomas Paukner.