Nová vlna konfliktu mezi Spojenými státy a Íránem podle bývalého diplomata a profesora Petra Druláka nezačala jediným raketovým útokem ani jedním politickým rozhodnutím. Za skutečné příčiny současné eskalace považuje sled událostí, které podle něj západní mediální mainstream buď přehlédl, nebo zcela překroutil. Ve svém komentáři propojuje pohřeb ajatolláha Alího Chameneího, spor o výklad americko-íránského memoranda, boj o kontrolu Hormuzského průlivu i zapojení jemenských Húsíů do konfliktu. Výsledkem podle něj nebyla jen další vojenská eskalace, ale také nový otřes světových energetických trhů.

Komentář otevírá profesor událostí, která podle jeho názoru změnila dynamiku celého konfliktu. Krátce poté, co podle jeho popisu obnovená americko-íránská válka vedla k uzavření Hormuzského průlivu, oznámili jemenští Húsíové uzavření Rudého moře pro vývoz saúdské ropy. Právě tento krok podle Druláka dále vyhrotil situaci a přinesl další šok na světových trzích. Současně ale upozorňuje, že bez pochopení událostí, které mu předcházely, nelze dnešní vývoj správně vysvětlit.

„Hússijskému kroku předcházely tři události, které jsou západním mediálním mainstreamem překrucovány: pohřeb ajatolláha Chamenejího, návrat hússijské delegace z pohřbu a americko-iránský spor o interpretaci memoranda o porozumění,“ uvedl Drulák.

Za největší opomenutí západních médií označuje právě pohřeb nejvyššího íránského duchovního vůdce. Připomíná, že sedmidenní obřady od 3. do 9. července podle jeho pohledu nebyly pouze pietní událostí uvnitř Íránu, ale okamžikem, který zasáhl celou šíitskou komunitu i značnou část nezápadního světa. Chameneího označuje za duchovního vůdce zavražděného spolu s částí rodiny při americko-izraelském útoku z konce února, kterým podle něj současná válka začala.

„Chamenejího pohřeb sice západním médiím neušel, jeho význam se jim však podařilo úspěšně vymlčet,“ upozorňuje. Vzápětí dodává: „Pohřeb byl globální událostí prvního řádu, která má význam mezinárodní, lidový i ryze iránský.“

Na podporu svého tvrzení nejprve upozorňuje na rozsah mezinárodní účasti. Tvrdí, že oficiální delegace vyslalo přibližně třicet států a že na vysoké politické úrovni přijeli představitelé téměř celého širšího íránského sousedství. Vedle Iráku, Turecka a Pákistánu zmiňuje všechny státy Kavkazu i střední Asie – Arménii, Ázerbájdžán, Gruzii, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán.


Připomíná také dvojí zastoupení Afghánistánu – talibánským ministrem zahraničí i představiteli protitalibánské opozice – nebo účast libanonského ministra obrany a představitelů Hizballáhu. Vedle nich zmiňuje Bělorusko, Srbsko, Myanmar, Bangladéš, Indonésii, Malajsii, Nikaraguu, Egypt či Burkinu Faso. Na nižší úrovni podle něj přijely také delegace Ruska, Číny a Indie. Naopak upozorňuje na absenci Brazílie a Jihoafrické republiky, které se podle něj jinak rády prezentují jako alternativní hlas vůči západní hegemonii.

Právě z tohoto výčtu vyvozuje jeden z hlavních závěrů svého komentáře. „Jinými slovy během sedmi dnů prokázali úctu nejprominentnější oběti americké agrese představitelé podstatné části nezápadního světa včetně těch, kteří udržují intenzivní vztahy s USA jako Irák, Turecko, Saúdská Arábie, Katar, Egypt či Arménie,“ píše.

Neméně důležitou považuje lidovou účast. S odvoláním na íránská média uvádí, že pohřebních průvodů v několika městech se zúčastnilo více než čtyřicet milionů lidí, přičemž samotného programu v Teheránu se podle televize Al Jazeera účastnilo kolem dvanácti milionů truchlících.

Odmítá přitom tvrzení, že podobně masovou účast bylo možné vysvětlit pouze nátlakem režimu. „Těm, kteří tvrdí, že Iránci byli do ulic režimem nahnáni, lze namítnout, že něco takového by bylo možné v řádech sta tisíců či snad milionů, nikoliv však desítek milionů,“ argumentuje.

Stejnou logiku vztahuje i na Irák. Když podle jeho popisu dorazila rakev do posvátného města Nadžáfu, čekal ji na letišti irácký premiér s částí vlády. Obřadů v Nadžáfu a Karbale se mělo následně účastnit až deset milionů lidí. „Jen pro srovnání: každoroční poutě do Mekky se účastní zhruba půldruhého milionu poutníků a na právě ukončené mistrovství světa ve fotbale dorazilo necelých sedm milionů fanoušků,“ připomíná.

Právě proto označuje sedmidenní obřady za mimořádný politický úspěch íránského vedení. „Sedmidenní událost byla triumfem iránského režimu. Vláda, o níž počátkem roku západní média tvrdila, že je svým lidem nenáviděna a při první ráně zvenčí bude snadno svržena, prokázala, že se dnes opírá o domácí legitimitu a mezinárodní podporu, o níž se většině jejích západních i arabských nepřátel ani nesní,“ míní Drulák.

Nevylučuje, že část skandování „Smrt Americe“ nebo „Smrt Izraeli“ mohla být režimem organizována. Současně ale dodává, že podle něj tato hesla odrážela skutečné nálady velké části účastníků. „Jakoby to Američané nemohli vydržet,“ poznamenává a připomíná, že v závěru pohřbu měly Spojené státy bombardovat železniční spojení mezi Mašhadem a Teheránem.

Za skutečný zlom ale označuje jinou událost. Dva dny před ukončením pohřbu měl Írán zasáhnout katarský tanker se zkapalněným plynem plující Hormuzským průlivem. Právě tento incident Washington podle Druláka vyhodnotil jako porušení memoranda o porozumění, které měl v polovině června s Teheránem vyjednat viceprezident J. D. Vance.

„Američané reagovali okamžitě a disproporčně. Zaútočili na osmdesát iránských cílů a znovu uvalili sankce na iránskou ropu, čímž spustili současnou vlnu útoků a protiútoků,“ píše.

Za jádro celého sporu označuje rozdílný výklad článku 5 memoranda. Cituje jeho znění, podle něhož má Írán po podpisu dohody přijmout veškerá opatření k zajištění bezpečného průjezdu obchodních plavidel Perským zálivem a Ománským mořem a po odstranění technických i vojenských překážek obnovit plný provoz do třiceti dnů.

Podle Druláka však obě strany stejnou formulaci vykládají zcela odlišně. Írán podle něj chápe svou odpovědnost tak, že obchodní lodě se musí registrovat u íránských úřadů, získat potvrzení trasy a respektovat jejich pokyny. Právě tím si chce zachovat kontrolu nad Hormuzským průlivem.

Profesor připomíná, že právě kontrola nad touto námořní tepnou se podle něj ukázala jako nejdůležitější strategické aktivum Íránu v probíhající válce, téměř srovnatelné s jadernou zbraní. Do budoucna by navíc podle něj mohla Teheránu umožnit vybírat průjezdní poplatky, z nichž by financoval obnovu válkou zničené země.


Profesor se současně pokouší vysvětlit mimořádně tvrdou americkou reakci. Domnívá se, že rozhodující vliv ve Washingtonu převzali „sionističtí jestřábi“, kterým se memorandum vyjednané viceprezidentem Vancem od počátku nelíbilo a útok na tanker podle něj využili jako záminku k jeho zrušení.

Připomíná přitom i Vanceova vlastní slova. Viceprezident si podle něj veřejně postěžoval, že část izraelské vlády usiluje o nekonečnou válku s Íránem a že tyto síly vedou ve Washingtonu mimořádně účinnou vlivovou kampaň.

Současně připouští i opačný scénář. „Nelze ani vyloučit, že samotný útok na tanker byl dílem iránských jestřábů, kteří chtěli Američany vyprovokovat. Jejich touhu po odplatě nemohlo memorandum uspokojit a udržování Američanů ve válce mohou vidět jako cestu k jejich oslabování i k vlastnímu mučednictví,“ píše Drulák. Dodává, že po pohřbu a následných amerických útocích jsou podle něj právě tyto síly silnější než dříve.

Stejnou logikou vysvětluje také zapojení jemenských Húsíů. Nevylučuje, že Teherán jejich vstup do konfliktu podporoval nebo o něj přímo požádal. Připomíná, že při návratu húsíjské delegace z pohřbu poškodily rakety odpálené ze saúdského území letiště v Saná, kde mělo jejich letadlo přistát. Delegace proto podle jeho popisu přistála za nouzových podmínek jinde.

Bezprostřední odpovědí měl být útok na Saúdskou Arábii a uzavření Rudého moře pro saúdské vývozy ropy. Drulák upozorňuje, že z pohledu samotného Rijádu šlo o mimořádně nevýhodný vývoj. Poté, co Saúdská Arábie podle jeho výkladu přišla o jednu exportní trasu, ztratila i druhou. Právě proto připouští spekulace, zda měla saúdská vláda situaci skutečně pod kontrolou, nebo zda za útokem nestáli jiní aktéři.

V závěru přidává ještě jednu možnou souvislost. Připomíná čerstvě oznámenou americko-saúdskou jadernou spolupráci, která má podle něj umožnit Saúdské Arábii vytvořit kapacity pro obohacování uranu, což označuje za významný krok na cestě k vlastním jaderným zbraním.

„Není pochyb, že za něco takového museli ve Washingtonu tučně zaplatit. Lze jen spekulovat, čím platili,“ poznamenává.

Na závěr už Drulák obrací pozornost k dopadům, které podle něj pocítí běžní lidé. Za jisté považuje rostoucí ceny benzínu a nafty, ubývající strategické zásoby, sílící nechuť americké veřejnosti pokračovat ve válce i blížící se podzimní volby. Právě v této kombinaci vidí faktory, které mohou další vývoj konfliktu zásadně ovlivnit.

„Mimo spekulace jsou však rostoucí ceny benzínu a nafty, klesající strategické zásoby, rostoucí averze Američanů k válce a blížící se podzimní volby. Trump reaguje jako obvykle výlevy nadávek a výhrůžek. Jen už ho nikdo nebere vážně,“ uzavírá svůj komentář publikovaný na facebookovém profilu spolku Svatopluk profesor Petr Drulák.