Někdy průzkum veřejného mínění zachytí okamžitou náladu. Jindy ukáže něco mnohem závažnějšího, dlouhodobý rozdíl mezi tím, co lidé považují za důležité, a tím, čemu věnuje pozornost politická reprezentace. Právě druhým případem jsou výsledky průzkumů SANEP o zapojení sportovních klubů do přípravy dětí a mládeže na krizové situace.

Už v roce 2017 chtělo sportovní organizace do této přípravy aktivně nebo spíše aktivně zapojit 73,3 procenta respondentů. V roce 2026 je to 86,5 procenta. V roce 2025 podpora dosáhla dokonce 87,8 procenta. To už není jednorázová reakce na konkrétní událost. Je to názor, který přetrvává napříč roky, vládami i dramaticky se měnící bezpečnostní situací.

Právě proto je namístě nepříjemná otázka. Pokud to občané říkají tak dlouho a tak jednoznačně, proč stát potenciál sportovních klubů při budování odolnosti mladé generace dosud systematicky nevyužil?

Veřejnost vysílala signál. Politika ho nepřevzala

Přitom nejde o požadavek, aby sportovní trenéři suplovali armádu, policii nebo hasiče. Takto otázka agentury SANEP ani formulována nebyla. Ptala se, zda by se sportovní kluby měly aktivně zapojit do procesu, při kterém se mládež učí zvládat krizové situace. To je podstatný rozdíl.

Sportovní prostředí už dnes děti učí mnohému z toho, co je důležité také pro odolnost jednotlivce: fyzické zdatnosti, disciplíně, spolupráci, respektování pravidel, rozhodování pod tlakem, překonávání únavy a schopnosti fungovat jako součást týmu. U některých sportů se přidávají orientace v terénu, technické dovednosti nebo další praktické schopnosti.


Bylo by příliš jednoduché ukázat na Národní sportovní agenturu a označit ji za viníka. NSA je ústřední správní úřad, který vykonává státní politiku v oblasti sportu v rámci zákonných kompetencí, rozpočtu a politicky nastavených priorit. Agentura samozřejmě nese odpovědnost za to, jak své úkoly vykonává. To je ale jiná otázka.

Základní otázka tohoto článku zní: Kdo rozhoduje, co má stát prostřednictvím sportu dělat? Odpověď je politická. Vláda stanovuje priority. Politická reprezentace rozhoduje o legislativě a veřejných rozpočtech. Vláda přijímá koncepce a akční plány a svými rozhodnutími vytváří rámec, v němž státní instituce pracují.

Pokud chce stát prostřednictvím sportu zvyšovat fyzickou, psychickou nebo krizovou odolnost společnosti, musí nejprve vzniknout jasné politické zadání. Musí být určeno, kdo je za jeho realizaci odpovědný, jaké k tomu dostane prostředky a podle čeho bude výsledek hodnocen. Teprve potom lze spravedlivě hodnotit, zda NSA a další výkonné instituce politické zadání splnily.

Stát přitom má prostřednictvím sportu mimořádně rozsáhlý nástroj. Jen program Můj klub 2026 má podle NSA podpořit až 6 929 žádostí celkovou částkou 1,867 miliardy korun a je zaměřen na organizovanou sportovní činnost dětí a mládeže. To ukazuje něco podstatného. Stát má mechanismus, kterým dokáže zasáhnout velkou část organizovaného sportovního prostředí.


Průzkumy ukazují hlubší problém vztahu občana a státu

Tento průzkum navíc nelze číst izolovaně. Zapadá do obrazu, který vytvářejí další otázky dlouhodobého šetření SANEP. V předchozích analýzách jsme viděli, že veřejnost stále hůře hodnotí připravenost České republiky na krizové situace. Drtivá většina respondentů zároveň říká, že děti nemají dostatečné znalosti, schopnosti a návyky potřebné pro jejich zvládání.

Současně se zásadně změnila odpověď na jednu z nejdůležitějších otázek: kdo má zajišťovat bezpečnost země. V roce 2017 považovalo 59,4 procenta respondentů bezpečnost za společnou záležitost státu a občanů, zatímco 27,7 procenta ji přisuzovalo výhradně státu. V roce 2026 už je poměr prakticky obrácený. Celkem 62,4 procenta říká, že bezpečnost má zajišťovat výhradně stát, a jen 30,9 procenta ji chápe jako společnou odpovědnost státu a občanů.

Data tedy ukazují dramatickou změnu vztahu občanů k odpovědnosti za bezpečnost. Nevysvětlují však její příčinu. Výsledky přesto naznačují, že se mezi občanem a státem vytváří stále větší odstup.

Lidé se cítí ohroženi. Pochybují o připravenosti země. Domnívají se, že děti nejsou na krize dostatečně připravené. Současně stále větší část společnosti očekává, že bezpečnost zajistí především stát.

Bylo by pohodlné vykládat tento vývoj pouze jako neochotu občanů převzít díl odpovědnosti. Jenže právě průzkum o sportovních klubech tuto jednoduchou interpretaci nabourává. Když dostanou lidé otázku na konkrétní prostředí, které znají, tedy sportovní klub, trenéra a práci s dětmi, 86,5 procenta připouští jeho aktivní nebo spíše aktivní zapojení do přípravy na krizové situace.

Možná tedy nechybí ochota společnosti. Možná dlouho chyběla politika, která by této ochotě nabídla smysluplnou cestu.

Průzkum veřejného mínění samozřejmě není referendum. Vláda nemůže měnit veřejnou politiku pokaždé, když se v sociologickém šetření změní několik procent. Jenže tady se nebavíme o několika procentech ani o jediném průzkumu. Mluvíme o měřeních od roku 2017 do roku 2026. O podpoře, která byla vysoká už před devíti lety a dnes přesahuje 86 procent. A o tématu, jehož význam mezitím kvůli válce v Evropě, energetickým krizím, přírodním katastrofám, kybernetickým hrozbám a debatě o obranyschopnosti země výrazně vzrostl.


Politická odpovědnost navíc nekončí přijetím strategie. Úředník nemůže nahrazovat politické rozhodnutí. Vláda musí nejprve říci, čeho chce dosáhnout. Potom musí přijmout konkrétní rozhodnutí, určit odpovědné instituce, vytvořit podmínky a prostředky k realizaci a následně kontrolovat, zda se její rozhodnutí skutečně plní.

Politické rozhodnutí bez kontroly jeho realizace není dokončenou veřejnou politikou. Je to pouze dokument. Právě kontrola je druhou stranou politické odpovědnosti. Pokud vláda něco rozhodne, nemůže se spokojit s tím, že úkol předala správnímu úřadu. Musí vědět, zda byl splněn, jak byl splněn a zda veřejné prostředky skutečně přinesly výsledek, kterého chtěla dosáhnout.

Nová vláda dostává příležitost ukázat změnu

Právě zde přichází důležitá změna roku 2026. Programové prohlášení současné vlády už sport a pohyb spojuje s širšími cíli státu. Pohyb označuje za strategický faktor ovlivňující mimo jiné zdraví, vzdělávání, sociální soudržnost a obranyschopnost. Vláda současně deklaruje meziresortní propojení sportu se zdravotnictvím, školstvím a obranou.


To je významný posun. Zatím je však především politický a koncepční. Teprve následující období ukáže, zda se změnil pouze jazyk vládních dokumentů, nebo skutečně způsob, jakým stát se sportem pracuje.

Objeví se nové priority v dotačních programech? Dostanou sportovní svazy a kluby možnost zapojit se do budování odolnosti? Vznikne systém vzdělávání trenérů? Budou využity sporty a organizace, které už dnes rozvíjejí schopnosti využitelné při krizových situacích? Budou stanoveny měřitelné výsledky? A bude někdo systematicky kontrolovat jejich naplňování?

To nejsou pouze otázky pro úředníky. Jsou to především otázky pro politiky, kteří přijímají rozhodnutí a nesou za ně odpovědnost před voliči.

Český stát má dnes něco, co před devíti lety neměl: dlouhou časovou řadu veřejného mínění, dramaticky změněné bezpečnostní prostředí a politické dokumenty, které začínají sport chápat také jako nástroj širší společenské odolnosti. Má ještě jednu výhodu. Nemusí vytvářet celou infrastrukturu od začátku.

Sportovní kluby existují. Trenéři existují. Sportovní svazy existují. Děti v nich už jsou. Podle průzkumu existuje také mimořádně silná společenská podpora jejich zapojení. Osmdesát šest a půl procenta veřejnosti je signál, který už lze jen obtížně přehlédnout.

Teď je řada na politicích. Ne na další konferenci, strategii nebo tiskové zprávě, ale na jasném politickém rozhodnutí, jeho převedení do konkrétních úkolů, zajištění prostředků a následné kontrole výsledků.

Pokud se to podaří, může rok 2027 znamenat skutečnou změnu. Pokud zůstane pouze u dokumentů, bude pokračovat problém, který dlouhodobé průzkumy naznačují. Občané očekávají od státu stále více, ale zároveň stále méně vnímají bezpečnost jako společnou odpovědnost státu a občanů.

Za překonání tohoto rozporu nenese primární odpovědnost žádný dotační úřad. Nesou ji politici.

Průzkumy společnosti SANEP byly realizovány pro Sdružení sportovních svazů České republiky. V roce 2026 proběhlo šetření od 1. do 20. června metodou CAWI na reprezentativním vzorku 2 500 obyvatel ČR ve věku 18 a více let. Podle metodiky činí statistická odchylka ±1,5 procentního bodu.



Zdroje: 1. Programové prohlášení vlády České republiky⁠; 2. Vláda ČR – Plán legislativních prací vlády⁠; 3. Vláda ČR – První jednání Rady vlády pro sport, prevenci a zdraví⁠; 4. Vláda ČR – Výsledky jednání vlády 27. července 2026⁠; 5. Národní sportovní agentura – Můj klub 2026⁠