Druhá světová válka bývá popisována čísly, mapami a statistikami. Miliony mrtvých, tankové bitvy, bombardování měst a nekonečné seznamy zbraní. Jenže právě v prostředí naprostého chaosu často vznikaly i příběhy, které působí skoro absurdně lidsky. Jeden z nich se odehrál někde v severní Africe na počátku čtyřicátých let, kdy britští vojáci našli osiřelé lvíče. A rozhodli se, že si ho nechají v kasárnách.

Dnes by podobná událost vyvolala okamžitou reakci úřadů, ekologických organizací a pravděpodobně i několika ministerstev. Jenže válka fungovala jinak. Mnoho jednotek bylo měsíce izolovaných v poušti, daleko od běžného civilního života. Vojáci trávili dlouhé hodiny čekáním, nudou a psychickým napětím. A právě tehdy se z malého lva stal neoficiální člen jednotky.

Podle dochovaných vzpomínek vojáci zvíře krmili zbytky jídla, nosili ho na ramenou a nechávali spát přímo v ubikacích. Lvíče se pohybovalo mezi vojáky během výcviku i běžného denního režimu. Zpočátku šlo o roztomilé mládě, které připomínalo velkou kočku. Jenže lev velmi rychle roste. A právě tady začíná příběh získávat téměř surrealistický rozměr.


Britský lev nebyl jediným podobným případem. Druhá světová válka byla doslova plná zvířecích maskotů a improvizovaných válečných společníků. Snad nejslavnějším příkladem je medvěd Wojtek, kterého adoptovali polští vojáci. Z malého medvíděte vyrostl obrovský syrský medvěd hnědý, který se naučil nosit bedny s dělostřeleckou municí během bitvy o Monte Cassino. Polská armáda ho nakonec oficiálně zařadila do evidence jako vojína, protože jinak by ho nebylo možné přepravovat spolu s jednotkou.

Také britské námořnictvo mělo své zvířecí legendy. Doga jménem Just Nuisance dokonce oficiálně narukovala do Royal Navy v Jižní Africe. Důvod byl nečekaně praktický. Pes neustále doprovázel námořníky do vlaků a způsoboval problémy průvodčím. Když se stal oficiálním členem námořnictva, získal právo cestovat s posádkou zdarma. Vojenská byrokracie tak elegantně vyřešila problém, který původně nikdo nečekal.

Dalším symbolem válečné odolnosti se stal pes Judy, který přežil potopení lodi, japonské zajetí i několik let v táborech pro válečné zajatce. Britští vojáci ho chránili stejně jako lidského spolubojovníka. Po válce získal Judy dokonce Dickin Medal, což je zvířecí obdoba Viktoriina kříže.

Právě podobné příběhy ukazují zvláštní paradox války. Moderní konflikty bývají často popisovány jako vrchol techniky a organizovaného násilí. Jenže přímo v jejich středu se pravidelně objevují momenty téměř dětské spontánnosti. Vojáci adoptují psy, medvědy, opice, kočky nebo dokonce lvy. A velení často dlouho předstírá, že nic nevidí.


Nakonec samozřejmě přišel okamžik, kdy už přítomnost dospělého lva v britských kasárnách přestala být udržitelná. Zvíře bylo převezeno do zoologické zahrady. Dochované záznamy už ale neříkají, jak se s ním vojáci loučili. A možná právě to je na celém příběhu nejzajímavější. Válka zanechala nekonečné archivy o přesunech jednotek, počtech nábojů a vojenských operacích. Jenže city několika vojáků ke lvu, kterého vychovali v poušti, se do úředních formulářů nikdy nevešly.

Historie si často pamatuje generály a bitvy. Jenže někdy mnohem více vypovídá o lidech právě okamžik, kdy skupina unavených vojáků uprostřed války odmítne opustit osiřelé lvíče.