Svátek má: Statní svátek

Komentáře

V.K. o P.K. Nic moc

Je až příliš obligátní narativ o přísloví: „O mrtvých jen dobře“, protože ne vždy lze o mrtvých hovořit „jen dobře“ zvláště, má-li to být pravdivé.

K jeho smrti se všestranně, (ne)objektivně, pozitivně i negativně vyslovala řada lidí jak ve smyslu politického smýšlení, byznysu, médií, lidskosti, nicméně o panu Petru Kellnerovi to nejpodstatnější  řekl exprezident Václav Klaus. Nicméně nejpodstatnější však neznamená relevantní, pravdivé, či uspokojivé, přesto Klausova slova, která pronesl v TV (nebo řekl jinde) stojí za povšimnutí.
      
Předně je třeba říct, že se od V. Klause ani nic jiného nemohlo očekávat, protože P. Kellner byl pro něj odkojenec jeho drzé, bezcharakterní privatizace alias totálního, celostátního zločinu krádeže za bílého dne. Kellner byl, podle Klause, tvůrce byznysového impéria, nejvýraznější symbol úspěchu českého kapitalismu po roce 1989. Byl příkladem příkladně využité šance, čti násilně  otevřených dveří  tresoru národního hospodářství, kterou schopným mladým lidem nabídla Klausova ekonomická transformace a privatizace na počátku 90. let. Dokázal prý rozvinout svůj počáteční privatizační úspěch do rozměru, který daleko přesáhl hranice naší země. Vybudoval silnou finanční skupinu, která investovala do mnoha oborů a zaměstnávající stovky tisíc lidí v řadě zemí světa. Pan Klaus ale nic neříká o tom, že by Petr Kellner  měl nějaký mimořádný podnikatelský talent, kterým by se díky osobní píli dobral velkých peněz, kterými pak úspěšně dokázal své byznys plány rozvinout za hranice naší země, resp. do řady zemí světa.
    
Pokud V.Klaus zmiňuje ekonomickou transformaci, spojenou s privatizací, pak mluví o svých ekonomických transakcích, kterými  ve spolupráci s dalšími privatizátory rozkradli, zdefraudovali, resp. v intencích nové kapitalistické terminologie vytunelovali, českou ekonomiku na dřeň. Není bez zajímavosti, že mezi těmi, kteří se v rámci úspěšné ekonomické transforamce,  privatizace (čti tunelizace), se tehdy ještě velmi mladý Petr Kallner neobjevuje, přesto se mu (bůhví jakým způsobem) dostalo značné  množství peněz, kterými zahájil svou Klausem tolik vychvalovanou investiční expanzi doma i v zahraničí.    
    
Pravda, nebyl jediný, kdo se dostal k velkým penězům díky páně Klausově  ekonomické transfomaci a privatizaci. U Kellnera je to zvláště pozoruhodné, a nepřehlédnutelné, protože založit impérium PPF mohl jen za předpokladu, že se blíže neznámým, resp. ne vždy čistým a standardním  způsobem dostal k objemu peněz, které mu dopomohly uskutečnit nebývalé  inanční transakce.  Je jasné, že na cestě je jistě nenašel.
    
Václav Klaus, který měl k P. Kellnerovi zvláštní osobní vztah o něm říká, že dokázal být sám sebou, nepodlehl výjimečnosti svého postavení, dokázal si uhájit své soukromí a nestal se sebestřednou mediální celebritou. Ba co víc, neprovázely ho prý žádné skandály a aféry“. Je skutečností, že o aktivitách Petra Kellnera se český občan dozvídal velmi sporadicky navzdory tomu, že jeho impérium rostlo do rozměrů, o kterých člověk neměl ani ponětí.  Jakým způsobem, se však mediálně drželo pod pokličkou. A to iv případech, že Petr Kellner  podporoval různé prospěšné nadační či  humanitní aktivity. Proto o něm V. Klaus říká, že byl jiným, pokud šlo o společenské aktivity. M.j. O něm říká, že prý neskrýval své politické názory a vyjadřoval své obavy o směřování naší společnosti.  
   
O tomto tvrzení lze zcela vážně pochybovat, protože jak je výše zmíněno, o Kellnerově  osobním životě, ale i o jeho úspěšné podnikatelské činnosti toho bylo a je veřejnosti pramálo známo. Ovšem Klausovo tvrzení, že neskrýval své politické názory a vyjadřoval své obavy o směřování naší společnosti je „na vodě“, protože za celou dobu svého života se Petr Kellner, pokud je známo, politicky nijak viditelně či veřejně neangažoval. Tento nerativ si může Václav Klaus dovolit vzhledem k tomu, že P. Kellner realizoval významnou, současně tajuplnou morální i finanční podporu, pokud jde o vznik I.V.K. ( tedy Institut Václava Klause) a jeho provozování. Václav  Klaus totiž záměrně nezmiňuje, že Kellnerův „dáreček“, to jest sídlo I.V.K,  se nachází v barokním zámečku na pražské Hanspaulce, jehož hodnota je v řádech desítek milionů Kč, že je sídlo inspirováno prezidentskými knihovnami bývalých amerických prezidentů, že mu jej zpočátku Petr Kellner „jako že“ pronajal, aby mu jej později velkoryse daroval. Apropó, také rekonstrukci onoho zámečku, sídla I.V.K, financovala Kellnerova společnost PPF, která provoz budovy zámečku financuje a údajně bude financovat ještě několik desítek let (zda-li).
    

Nicméně, rádoby (předpokládaný) Kellnerův vděk formou daru zámečku Václavu Klausovi je značně  nekonformní a více než problematický. V. Klaus  po dvojím období ve funkci prezidenta ČR jistě není z těch, kteří by si mohli stěžovat na nedostatek peněz. Zvláště když je známo, že se zcela nebývalým, nestandardním a nezákonným způsobem „napakoval“ (spolu s manželkou Lívií) při „své“ tzv. ekonomické transformaci, alias privatizaci a restitucích. Přesto se nechal (nechává) mnohými lidmi nestydatě „obdarovávat“ docela  nemalými částkami (prý sponzorské darty) a je jen otázka, za co? Zda jako odměna či vděk za něco, co lze považovat za velmi osobní, diskrétní a jistě také neobvyklé, co může přesahovat až do pochybné Klausovy prezidentské aktivity (především účelové a cílené amnestie apod.).
    
Nelze se divit, že V. Klaus o Petru Kellnerovi prohlásil, že se zasloužil o naši zemi, že o něm hovoří s tak mimořádným patosem. Škoda, že V. Klaus blíže nepopsal  či neupřesnil skutečnosti, které by svědčili o tom, jakými způsoby se Petr Kellner  o naši zemi zasloužil a za co by mu měl být národ vděčný. Je-li vděčný on (Klaus), má být za co, ale že by česká zem a jeho lid měl být panu Kellnerovi vděčný, pak není opravdu zač.
    
Třistamiliardový podnikatel ať už přispěl na to či ono není člověk, za co by mu měl být člověk (až na výjimky), potažmo česká veřejnost vděčna. Pokud by své stovky miliard investoval do zdravotnictví, školství, zemědělství, budování infrastruktury apod. a potom řekl ano, měl jsem 15 miliard dolarů, zbylo mi půl miliardy, protože jsem ostatní proinvestoval ve prospěch České republiky, pak by bylo na místě před ním smeknout a v takovém případě mu vyjádřit vděk a prohlásit, že se o naši zem zasloužil. A třeba i postavit pomník. Jenže to se nestalo, realita je jiná. Že to vidí exprezident Václav Klaus jinak, je jeho věc. On si totiž úspěchy Petra Kellnera tak nějak neoficiálně, rád přisuzuje i sobě. Asi ví, proč.
     
„Skromnost“ či spíše finanční tajemno je pro Václava Klause příznačné, stejně jako Kellnerovo neobvyklé počáteční zbohatnutí. A už to tak zřejmě i zůstane, u obou. Čest památce Petra Kellnera, ale jen jako řadovému člověku. Adorovat jeho podnikatelské aktivity, potažmo  miliardové bohatství by však byla pro obyčejného, poctivého českého člověka, facka přes celou hubu.

Jiří  Baťa