Ferdinand I. nebyl prvním Habsburkem na českém trůně. Už dvě století předtím po vymření Přemyslovců na něj usedl Rudolf I. Habsburský, ale v roce 1306, po pouhém roce vlády zemřel. Podobný osud měl o 130 let později zeť krále Zikmunda Lucemburského Albrecht II. Habsburský, který zemřel po dvou letech a v 17 letech zemřel i jeho syn a následník Ladislav Pohrobek.

Volba rakouského arcivévody Ferdinanda I. v roce 1526 však znamenala začátek zcela nové epochy. Středověk končil a počátek novověku přinášel velké změny spojené s érou velkých zeměpisných objevů, érou kulturní renesance a náboženské reformace, tureckým nebezpečím, rozpadem rigidního středověkého světa a vznikem zárodků kapitalismu. Nástup Habsburků vpád těchto změn do českého prostředí symbolizuje.

Habsburkové už v této době nebyli nevýznamným šlechtickým rodem ze švýcarsko-německého pomezí jako před dvěma stoletími, kdy poprvé zasáhli známou bitvou na Moravském poli do českých dějin. Obratnou politikou se do počátku 16. století propracovali na samotný vrchol evropské mocenské pyramidy. Dokázali to nikoliv válečnými taženími a oslňujícími vítězstvími na bojištích, ale především obratnou a promyšlenou sňatkovou politikou a také nezbytnou dávkou dějinného štěstí.

„Bella gerant alii, tu felix Austria nube“ (Války ať vedou jiní, ty šťastné Rakousko se zasnubuj) – tato parafráze Ovidiových veršů se zřejmě neprávem připisuje uherskému králi Matyáši Korvínovi, ale dobře vystihuje metody, kterými habsburský rod vybudoval svou moc a které se ukázaly ve zkoušce času úspěšnější a trvalejší než válečná tažení.

Ferdinand I. byl příkladem raně novověkého evropského kosmopolity. Rakouský arcivévoda byl sice vnukem císaře Svaté říše římské Maxmiliána I., ale za Němce mohl být považován jenom těžko. Jeho otcem byl burgundský vévoda Filip, jemuž patřilo bohaté Nizozemí, a matkou dědička španělského trůnu Johana Šílená. Narodil se ve Španělsku a tam také obdržel přísnou katolickou výchovu. Když se ujal vlády v dědičných alpských zemích, německy vůbec neuměl. Jeho bratrem byl španělský král a římský císař Karel V., nejmocnější panovník tehdejšího světa.

Bohaté Nizozemí, Španělsko a jeho pohádkově bohatá zámořská říše v Nové světě - to byly akvizice získané promyšlenými sňatky habsburských princů a princezen. Další mistrný tah se císaři Maxmiliánovi I. podařil v roce 1515 uzavřením sňatkové smlouvy s Jagellonci, na jejímž základě si český a uherský král Ludvík Jagellonský vzal rakouskou princeznu Marii a arcivévoda Ferdinand I. Ludvíkovu sestru Annu. Tato dohoda se zúročila již za 10 let, kdy se smrtí krále Ludvíka v prohrané bitvě s Turky u Moháče uprázdnily český i uherský trůn.

Ferdinand I. jako švagr zemřelého bezdětného krále Ludvíka si jeho trůny nárokoval, ale české stavy si prosadily nezbytnost volby panovníka zemským sněmem. Ferdinand byl hlavním favoritem a snažil si českou šlechtu naklonit – ač přísný katolík zavázal se respektovat náboženské poměry v zemi s utrakvistickou většinou, zaplatit půl dluhu královské pokladny, přislíbil mít Prahu za hlavní město atd. Na základě těchto slibů, z nichž většinu nesplnil, byl sněmem zvolen a v únoru 1527 korunován českým králem.

Ferdinand I. byl prvním reprezentantem rodícího se absolutismu. Snažil se svou vládu centralizovat a omezit moc stavů, prosazoval protireformaci – přivedl do země jezuitský řád - a podporoval rekatolizaci, tvrdě potlačoval šlechtické revolty, ale celkově přesto jeho vláda a vláda jeho synů Matyáše a Rudolfa II. znamenala éru stability, rozkvětu české renesanční kultury a přes války s Turky i hospodářského rozkvětu.

První Habsburk si sice Prahu za své hlavní město nezvolil, ale měl ji rád a pro budoucí generace v ní zanechal architektonický klenot, který věnoval své milované manželce, která mu porodila 15 dětí – renesanční letohrádek královny Anny, slavný Belveder na Pražském hradě. Jeho hrob po boku své manželky je výraznou dominantou interiéru Katedrály sv. Víta.

16. století tak patřilo vrcholům prosperity a kulturního rozkvětu českých zemí. Praha se nakonec dočkala a v době Rudolfa II. se stala hlavním městem celé Říše a jednou z evropských metropolí.

Doba ale nebyla trvání této prosperity příznivá. Světovládné plány Habsburků vyvolaly odpor ostatních mocností, který ve střední Evropě dále vyhrotil nástup protireformace a absolutismu. Sliby, dohody a kompaktáta přestávaly platit, tak jako vždy začala rozhodovat moc a vojenská síla. Do hry vstoupili noví hráči, kteří se dosud ve středoevropských dějinách nevyskytovali – Francie, Španělsko, Švédsko, Osmanská říše. Český stavovský stát a jeho nábožensky tolerantní uspořádání byly pro panovníka v nové situaci nepřijatelné.

Bílá hora a následná třicetiletá válka zemi zničila a český národ zdecimovala, zařadila je mezi poražené a zbavila práva spolurozhodovat o poměrech v zemi. Nastává éra germanizace a český národ se ocitl na samé existenční hranici. Jeho obrození a přeměna v úspěšný a rozvinutý moderní národ je už dílem epochy další.


Za úvahu stojí i skutečnost, proč se v monarchii Češi prosadit nedokázali, přestože jejich země byla vždy její klíčovou nejbohatší součástí. Habsburky jsme si zvolili sami a následně poznali, co to znamená předat vládu nad sebou samými někomu jinému. Vzdání se suverenity je tím zásadním krokem, který rozhoduje o všem dalším. Moc předaná do cizích rukou se pak může kdykoliv obrátit proti původním držitelům. Naše vlastní dějiny jsou nám nejlepším příkladem.

Dnes stojíme na podobných křižovatkách, jako naši předci před půl tisíciletím. Existují blížící se hrozby zvenčí, existují vnitřní rozpory, existují cizí síly, které nám tvrdí, že nás ochrání, vzdáme-li se suverenity a odevzdáme-li svůj osud do jejich rukou. Možná tak mohou i nějaký čas fungovat, ale jejich případné zvůli už nebudeme mít možnost se účinně bránit. Vlády nad svými věcmi jsme se již zbavili a za odpor budeme krutě potrestáni. Stejně jako čeští stavové na Bílé hoře.

Toto poučení mějme na paměti právě dnes. Dějiny neskončily, většinou se pořád v různých variacích opakují. Kdo se z nich nepoučil, je nucen je prožívat stále znova. I v dnešní integrující se Evropě.