Při pohledu na první graf musím s potěšením konstatovat, že názory respondentů mě příjemně překvapily svojí racionalitou. Každý z Vás si ale zajímavé odpovědi samozřejmě vyhodnotí sám, proseje je sítem svých zkušeností a postojů, možná se nad nimi i zamyslí, aby nakonec konstatoval, zda mu rozložení odpovědí konvenuje, či nikoli.

 

Já si jen dovolím každou z uvedených možností velmi stručně glosovat.

• Není velkým překvapením, že téměř polovina lidí preferuje, aby stát podporoval všechny sporty bez rozdílu. Určitě totiž platí, že každý sport může (při jeho uvážlivém a vhodném provozování) přispět k harmonickému rozvoji člověka. Tento názor dává všem zájemcům o sport svobodu v rozhodování a volbě sportovního odvětví.

• Třetina občanů by preferovala sporty, které vedou ke zvyšování fyzické kondice. Tento výsledek je jistě v souladu s velmi rozšířeným povědomím, že kdo sportuje, je automaticky dobře fyzicky připraven. Zároveň můžeme za tímto názorem možná vnímat i nepatrné podcenění těch sportovních disciplín, které fyzickou kondici nerozvíjejí prvoplánově, ale bez potřebné specifické kondice není možné je úspěšně provozovat (sportovní střelba, šachy, snooker apod.).  

• Občané vnímají sport racionálně a nedělají zásadní rozdíly mezi olympijskými a neolympijskými sporty. Z ušlechtilých myšlenek olympismu pramenící olympijské hnutí je jistě důležitým fenoménem, ale při pohledu na graf se musíme ptát, zda není také přeceňované a jestli jeho společenské postavení není do velké míry virtuálním dílem sofistikovaných, účelově a ekonomicky motivovaných mediálních aktivit. Původní, nádherné a vznešené olympijské myšlenky jsou dnes totiž v mnoha případech jen nablýskaným obalem bez obsahu a extrémní vyhrocenost důležitosti úspěchu na olympijských hrách často vede k nesportovnímu chování i podvodům.

• Fotbal a hokej jsou všeobecně prezentovány jako naše hlavní a národní sporty, vidíme ale, že jejich preference v očích občanů není zrovna závratná. Lidé nesouhlasí s tím, aby stát podporoval fotbal a hokej více než jiné sporty. Odpovídá tomu také současná realita státní podpory?

• Procento lidí, kteří by chtěli podporovat jen sporty přinášející zábavu, je tak malé, v podstatě na úrovni statistické odchylky, proto není třeba ho příliš komentovat. Jen mě napadá otázka, kolik existuje sportovních odvětví, která nepřinášejí těm, kteří je provozují, zábavu…?

• Každý dvanáctý dospělý se domnívá, že podpora sportu není záležitostí a povinností státu. Mohlo by se zdát, že sport je již dostatečně uznávanou a respektovanou součástí zdravého životního stylu, přesto ale vidíme, že někteří respondenti si nepřejí, aby stát sport podporoval. Jejich počet není sice veliký, ale na druhou stranu ani zanedbatelný. Je-li ale za touto skupinou (7,8 %) občanů jejich názor, že každý si může sportovat individuálně a podle libosti, pak nemůžeme příliš protestovat.

Je jasné, že formování děti tak, aby se pohyb stal samozřejmou součástí jejich života je především záležitostí a odpovědností rodičů, ale i stát by měl mít v tomto procesu stálou, pevnou a odpovědnou roli. Vidíme ale, že podle více než tří čtvrtin respondentů stát svoji úlohu neplní a měl by se ve snaze o větší zastoupení pohybu v populaci více angažovat. Faktem je, že investice do pohybu se státu rozhodně vyplatí.