Možná sní o tom, jak jejich potomek přebírá medaili na mistrovství světa, možná věří, že sportovní aktivita pomůže dětem klidněji projít složitým pubertálním obdobím, třeba se snaží, aby si děti vytvořily kladný vztah ke sportu, mají na zřeteli jejich zdraví, jsou si jistí, že sportem získaná fyzická kondice, psychická odolnost, obratnost, zručnost a šikovnost budou dobrým vkladem do jejich celého života, často doufají, že děti budou ve sportu lepší než rodiče a dosáhnou toho, čeho oni nedosáhli… atd., atd.  

Jasně, rozhodnutí, zda dítě začne či nezačne sportovat, musejí většinou udělat rodiče. U dětí, které skutečně sportovat začnou a chtějí u sportu zůstat, přestávají být ale postupem času určující přání a ambice rodičů, důležitou se stále více stává motivace samotných dětí. Napadlo vás se někdy zamyslet, co vede děti k tomu, že na mnoha různých úrovních sportují, nebo naopak nesportují či sportovat přestaly? A že znát motivaci dětí ke sportování může být v mnoha směrech prospěšné? Domníváte se, že děti jsou ke sportu motivovány zejména touhou porovnávat a měřit své síly a schopnosti formou specializované sportovní výkonnosti s druhými a stále více a častěji prožívat pocity vítězství?

Pro zábavu                                              93 %
Touha být s kamarády                             81 %
Zlepšování se (zvyšování výkonnosti)    72 %
Dobrý a kvalifikovaný trenér                   66 %
Soutěžení (utkání, závody)                    40 %
Vyhrávání                                               25 %

Vidíme, že mnohem důležitější motivací, než soutěžit a vyhrávat, je pro děti sport jako zábava a společnost kamarádů. Zdaleka tedy nesportují jen soutěživí jedinci, jejichž hlavní motivací jsou vítězství.

Jak vypadá organizace sportu dětí a mládeže u nás? Děti většinou sportují ve sportovních klubech sportovních svazů, z nichž každý je specializován na jedno nějaké odvětví. Cílem těchto svazů, a tedy zákonitě i trenérů v klubech, je být ve své činnosti co nejúspěšnější, přičemž nejzásadnějším měřítkem úspěšnosti jsou vítězství, nejlepší výkony, postavení družstev či jednotlivců v tabulkách a žebříčcích, pokud možno co nejvyšších soutěží. Děti, pro které není prioritou soutěžení a vyhrávání, postupem času v těchto klubech sportovat přestanou, odejdou buď samy, protože je to nebaví, nebo o ně trenéři přestanou mít zájem kvůli jejich nedostatečné sportovní výkonnosti. A bohužel, často to znamená konec jejich organizovaného sportování, protože motivace k výkonnostnímu či vrcholovému sportu je u většiny klubů převažující. Některé děti, kterým pohyb začne chybět, sice začnou naštěstí sportovat neorganizovaně, individuálně, nebo s kamarády, z života mnohem většího počtu dětí však sport zmizí úplně. Této praxi se nemůžeme příliš divit, protože sportovní svazy jsou státem podporovány hlavně na základě sportovních výsledků. 

Sportování a pohybové aktivity dětí u nás podporuje především stát, a to prostřednictvím Národní sportovní agentury, která poskytuje sportovním spolkům účelově určené finanční dotace.

Jsem na hony vzdálen tomu, abych říkal, že sportovní reprezentace státu je zbytečná a nepotřebná, ale zároveň jsem přesvědčen, že vrcholový sport by neměl být prioritním a většinovým příjemcem státních dotací.