Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Kdo se postará o naši bezpečnost?

Součástí průzkumu, jehož výsledky Vám od minulého týdne představuji, byla i otázka, kdo se má starat o bezpečnost našich občanů.

V případě výskytu závažných bezpečnostních rizik či konfliktů na území ČR má bezpečnost občanů zajišťovat:

Začněme netradičně od konce a jen konstatujme, že skupina občanů, kteří by chtěli vzít bezpečnost výhradně do vlastních rukou, je tak zanedbatelně malá (2,3 %), že u nás pravděpodobně není vznik různých nekoordinovaných forem domobrany či polovojenských uskupení na pořadu dne.

Zásadní většina, tedy více než 87 % respondentů, je přesvědčena o tom, že největší odpovědnost za bezpečnost svých občanů nese stát. Zdá se být poměrně logické, že za odevzdané daně očekávají lidé od státu balíček služeb, do kterého patří i zajištění naší bezpečnosti.

Ale za diskuzi jistě stojí otázka, zda by občané měli či neměli při řešení bezpečnostních konfliktů se státními institucemi spolupracovat, případně se do ochrany státu i sebe aktivně zapojit.

Z dnešního grafu vidíme poměrně velkou skupinu lidí (více než 38 %), kteří nepřipouštějí, že by měli mít za bezpečnost svoji i celého národního společenství nějakou odpovědnost, jinými slovy spoléhají, že o jejich bezpečnost a pohodlí se postará někdo jiný, tedy konkrétně stát spolu s Evropskou unií.

Když si vzpomeneme na výsledky, které jsem předložil v minulém týdnu, zjistíme, že spolu s těmi, kteří by se i chtěli na řešení případných konfliktů podílet, ale z různých důvodů nemohou, se v případě ohrožení republiky skupina pasivních občanů rozrůstá na téměř 60 % dospělé populace. Je to v pořádku?

V těchto souvislostech si nelze nepokládat otázky typu:

Je stát schopen zajistit bezpečnost svých občanů sám, nebo k tomu potřebuje spolupráci a aktivní pomoc lidí?

Měla by být případná spoluúčast občanů dobrovolná, nebo povinná?

Vědí lidé, kteří by byli ochotni bezpečnost republiky řešit, jakými konkrétními způsoby je to možné?

Má stát vůbec zájem o aktivní pomoc občanů, je schopen ji efektivně nastavit a koordinovat?

Jsou občané v případě nebezpečí schopni státu pomoct?

Neměl by být konečně vypracován účelný a efektivní koncept přípravy občanů na krizové situace a jejich spolupráce se státem při obraně republiky?

Máme se spoléhat na pomoc zvenčí, nebo raději sami na sebe?

Podobně jako reprezentativní vzorek respondentů průzkumu, bude i každý z nás na tyto a podobné otázky nahlížet různě.

Společenská diskuze o takových tématech je však, a to nejen s ohledem na aktuální bezpečnostní situaci v Evropě, nesmírně potřebná, měla by vést ke společenskému konsenzu na základě kterého by stát přijal zásadní rozhodnutí, zda se na potenciální konflikty na našem území připravovat pouze prostřednictvím ozbrojených složek, nebo ve spolupráci s občany a jakými formami, či být pasivní a delegovat odpovědnost za naši národní bezpečnost na někoho jiného.

Moji osobní praktickou zkušenost v tomto směru je zatím, bohužel, možné vyjádřit rčením „řeč se mluví, voda teče“. Ale štěstí přece přeje připraveným a jednou bychom mohli bědovat, proč jsme zaspali!

Průzkumu společnosti SANEP na téma Bezpečnostní situace v ČR se aktivně účastnilo 3235 respondentů ve věku nad 18 let, metodologie (pohlaví, věkové skupiny, příjmové oblasti, vzdělání, velikosti místa bydliště) korespondovala s demografickým složením obyvatelstva České republiky, statistická odchylka zjištěných dat je ±1,5 %.

Zdeněk Ertl