Na počátku 20. století byla rozšířená vojenská strategie opotřebení. Mluví se o opotřebovací válce. Toto je vojenská strategie, která zahrnuje vyčerpání nepřítele až do bodu zhroucení neustálými ztrátami personálu a materiálu. V extrémních případech se také hovoří o „vyhlazovací válce“. Tak tomu bylo v první a druhé světové válce, ale také v korejské válce a válce ve Vietnamu.

Na západní frontě 1. světové války svedli Spojenci a Němci opotřebovací válku, která byla provázena velkými materiálními i lidskými ztrátami. Byl použit kombinovaný boj, ve kterém byly všechny zbraňové systémy a vojenské skupiny (armáda, námořnictvo, letectva) použity v kombinaci. Během druhé světové války to zahrnovalo krutou vyhlazovací válku ze strany Wehrmachtu na východě a kobercové bombardování spojenci v Německu. Cílem takového válčení je „bezpodmínečné vítězství“.

Problémem této strategie je, že ztráty jsou pro všechny strany příliš vysoké. Po druhé světové válce žádný velký průmyslový národ nevedl takovou válku proti jinému průmyslovému národu. Dokonce i americké pokusy dobýt Koreu a Vietnam, tehdejší země třetího světa, tímto způsobem se ukázaly jako nákladné.

Již po první světové válce se vyvíjely snahy nahradit tuto strategii jinou, kdy měl být vojenský protivník rychle zneschopněn pomocí kombinované rychlé války („společné války“), aniž by to vedlo k dlouhé opotřebovací válce. Na začátku druhé světové války mělo Německo strategii tzv. „Blitzkrieg“, která musela být ve druhé polovině války opuštěna, protože spojenecký odpor vedl zpět k opotřebovací válce.

Američané se poučili z Vietnamu. Od té doby se Američané snaží omezit války na konkrétní vojenské operace, které mají jasně definované cíle. V takových případech americké armádě, americkému námořnictvu, americkému letectvu a americké námořní pěchotě pomáhá Velitelství společných speciálních operací USA (JSOC). Vojenské operace tohoto druhu, které jsou omezené v čase a prostoru, jsou však možné pouze s velkou přesilou.

Ani vyhlazovací nebo opotřebovací válka, ani rychlé vojenská operace nejsou možné proti státům, jako je Ruská federace nebo Čínská lidová republika. V každém případě hrozí eskalace až do úplné katastrofy, které se chce člověk poučený z druhé světové války a kvůli existenci zbraní hromadného ničení vyhnout.

Hybridní válka

V posledních desetiletích se stále více ukazuje, že otevřená válka je s dnešními zbraňovými systémy jen stěží proveditelná. Spojené státy americké, Ruská federace, Čínská lidová republika , ale také státy jako Íránská islámská republika a Království Saúdská Arábie , stejně jako některé další státy, se již dávno pustily do nové formy válčení. první navržený vojenským teoretikem Frankem G Hoffmanem byl jasně definován v roce 2005. Mluví se o „hybridní válce“.

Tato forma války, která již byla k vidění v Sýrii, na Ukrajině, v Jemenu a dalších konfliktních oblastech, je hybridem partyzánské války, skryté války, zpravodajské operace a metodického totálního útoku na nepřítele.

Důležitým rysem je , že hranice mezi válkou a mírem jsou rozmazané . To se děje pomocí skrytých bojových jednotek. Vojáci bez státního znaku působí na cizím území.

Než dojde k otevřené válce s plným využitím zbraní, včetně zbraní hromadného ničení, jsou nejprve použity všechny ostatní formy, jako je ekonomická válka, finanční zbraně, propagandistické a dezinformační kampaně a kybernetické útoky s cílem oslabit protivníka, skrytě prostřednictvím neustálého obtěžování. Jde o »strategii vyčerpání«, o dlouhodobé vyčerpání soupeře, dokud se vnitřně nerozpadne.

Spojené státy a NATO obvinily Rusko z vedení hybridní války na Ukrajině od roku 2014. Západ tato obvinění opakovaně aktualizoval. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov naopak obvinil USA a NATO z vedení hybridní války proti Rusku.