Svátek má:
Evžen
Zprávy
Švýcarsko řeší dilema neutrality. Chrání ho, nebo omezuje?
Válka na Ukrajině změnila evropskou bezpečnost. Švýcaři rozhodnou, zda neutralitu zpřísnit, nebo si ponechat prostor ke spolupráci.
Ilustrační foto
28.srpen 2026 - 04:55
Když Švédsko v březnu 2024 vstoupilo do NATO, uzavřelo více než dvě století své politiky neutrality a později vojenské neangažovanosti. Ruský útok na Ukrajinu změnil bezpečnostní kalkulaci Stockholmu natolik, že princip, který přežil dvě světové války i studenou válku, během pouhých dvou let ustoupil požadavku kolektivní obrany.
Tuto otázku otevřel bývalý švédský premiér a ministr zahraničí Carl Bildt, když Švýcarsko a Rakousko označil za „černé pasažéry" evropské bezpečnosti. Podle něj těží z ochranného prostoru vytvářeného NATO, aniž by přijímaly stejné závazky jako jeho členové. Provokativní formulace ale zakrývá hlubší problém. Evropská neutralita vznikala ve světě, který už téměř neexistuje.
Neutralita už neznamená stát stranou
Švýcarská neutralita je starší než moderní federální stát. Mezinárodně byla uznána v roce 1815 a její ochrana patří mezi povinnosti švýcarských federálních orgánů. Historicky měla velmi praktický význam. Malému státu mezi soupeřícími evropskými mocnostmi umožňovala zůstat mimo jejich války a současně chránila vnitřní soudržnost země s německy, francouzsky a italsky mluvícím obyvatelstvem.
Současná švýcarská ústava však nepředepisuje do všech podrobností, jak musí být neutralita v každé situaci vykonávána. Právě tato pružnost umožňovala vládám přizpůsobovat zahraniční a bezpečnostní politiku měnícím se podmínkám. Dobře je to patrné na vztahu k NATO.
Švýcarsko není členem Aliance a nevztahuje se na něj článek 5 Washingtonské smlouvy. Přesto s NATO spolupracuje od roku 1996 v rámci Partnerství pro mír, účastní se mise KFOR v Kosovu a rozvíjí spolupráci v oblasti výcviku, interoperability nebo obranných schopností. NATO přitom tuto spolupráci výslovně spojuje s respektováním švýcarské neutrality.
Po ruském útoku na Ukrajinu se však hranice mezi neutralitou a politickou solidaritou začala stávat spornější. Bern převzal sankce Evropské unie proti Rusku, zároveň ale odmítal některé žádosti evropských států o reexport švýcarské vojenské techniky a munice na Ukrajinu.
Zastánci přísnější neutrality tvrdí, že právě přebírání sankcí a rostoucí spolupráce s NATO původní princip postupně vyprazdňují. Jejich odpůrci vidí problém opačně: pokud bude neutralita příliš podrobně uzamčena v ústavě, může Švýcarsko přijít o schopnost reagovat na krize, jejichž podobu dnes nelze předvídat.
A právě to je Bildtův hlavní argument. Švédsko si možnost změnit svou bezpečnostní politiku ponechalo. Když se po únoru 2022 zásadně změnilo evropské prostředí, mohlo během krátké doby přejít od vojenské neangažovanosti ke členství v NATO. Švýcaři nyní rozhodují, nakolik si podobný manévrovací prostor chtějí zachovat.
Bildtova kritika má silný geografický základ. Většinu švýcarských hranic dnes tvoří státy NATO: Francie, Německo a Itálie. Dalšími sousedy jsou neutrální Rakousko a Lichtenštejnsko, které rovněž není členem Aliance. Přímý konvenční útok na Švýcarsko by proto za současného evropského uspořádání jen obtížně mohl proběhnout bez předchozího zásadního narušení bezpečnosti některého z okolních států.
Švýcarsko tedy objektivně těží ze strategického prostředí, které vytváří NATO a Evropská unie. To ostatně nepřímo připouštějí i samotné švýcarské bezpečnostní dokumenty, které současně zdůrazňují nutnost větší spolupráce s evropskými partnery. Označit zemi jednoduše za bezpečnostního „černého pasažéra" by však bylo zavádějící.
Švýcarsko udržuje vlastní armádu a jeho tradiční doktrínou není pacifismus, ale ozbrojená neutralita. Logika je vlastně opačná než u člena vojenské aliance. Neutrální země nemůže automaticky předpokládat, že jí při napadení přijdou na pomoc spojenci, a musí proto vytvářet dostatečné vlastní obranné schopnosti.
Skutečná otázka se navíc mění spolu s charakterem války. Neutralita byla relativně snadno představitelná ve světě, kde bezpečnost znamenala především zabránit cizí armádě překročit státní hranici. Kybernetické útoky, sabotáže kritické infrastruktury, drony, rakety dlouhého dosahu, ekonomický nátlak nebo informační operace však hranici mezi neutrálním a aliančním státem výrazně rozostřují.
A změnila se také Evropa. Francie, Německo a Itálie už nejsou potenciálními soupeři Švýcarska, mezi nimiž by si Bern musel zachovávat stejný odstup. Jsou součástí stejného hospodářského a bezpečnostního prostoru. Neutralita proto nezmizela. Změnilo se prostředí, ve kterém má poskytovat bezpečnost.
Referendum rozhodne hlavně o pružnosti neutrality
Právě zde je důležité současnou švýcarskou debatu správně číst. Referendum 27. září není hlasováním o zrušení neutrality ani o členství v NATO. Rozhoduje se o tom, jak pevně má být neutralita svázána ústavními pravidly.
Navrhovaná iniciativa chce zakotvit trvalou a ozbrojenou neutralitu a výrazně omezit možnost Švýcarska připojovat se k sankcím proti válčícím státům mimo rámec OSN. Omezila by rovněž vojenskou spolupráci s obrannými aliancemi, pokud by země nebyla sama napadena nebo bezprostředně ohrožena.
Federální vláda a parlament iniciativu odmítají. Jejich argumentem není opuštění neutrality, ale zachování politického prostoru pro její praktické uplatňování podle konkrétní bezpečnostní situace.
Dosavadní průzkumy naznačují převahu odpůrců zpřísnění. To však nic nemění na významu samotné debaty. Švýcarská neutralita není pouze zahraničněpolitickým nástrojem. Patří také k národní identitě země a k představě o její roli v Evropě. Právě zkušenost posledních let současně ukazuje její cenu i omezení.
Švýcarsko si díky neutralitě zachovává specifické diplomatické postavení a možnost nabízet své dobré služby při mezinárodních konfliktech. Současně ale spory kolem reexportu zbraní ukázaly, že neutralita může komplikovat obrannou spolupráci se státy, s nimiž Bern jinak sdílí většinu bezpečnostních zájmů.
Švédsko po roce 2022 dospělo k závěru, že jeho bezpečnost lépe zajistí členství v NATO než vojenská neangažovanost. Švýcarsko k podobnému závěru nedošlo a nic nenasvědčuje tomu, že by se k členství v Alianci chystalo. Jeho dilema je jemnější.
Neutralita může zůstávat strategickou výhodou, pokud zemi poskytuje větší bezpečnost, nezávislost a diplomatický prostor. Pokud by však začala omezovat její schopnost reagovat na nové hrozby a současně by švýcarská bezpečnost stále více závisela na obranných schopnostech okolních států, Bildtova otázka bude nabývat na významu.
Právě proto je švýcarské referendum zajímavé i pro zbytek Evropy. Nejde jen o historickou tradici jedné země. Je součástí širší evropské debaty o tom, zda mohou malé státy v prostředí rostoucího geopolitického napětí dlouhodobě oddělit svou bezpečnost od bezpečnosti svých sousedů.
Švýcaři 27. září nebudou rozhodovat o konci neutrality. Budou rozhodovat o tom, zda má neutralita zůstat pružným nástrojem zahraniční politiky, nebo se stát pevnějším ústavním pravidlem i pro krize, jejichž podobu dnes ještě neznáme.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. The National Interest – Should Switzerland Still Be Neutral? Some Europeans Aren't Sure; 2. Swiss Federal Council – Neutrality Initiative; 3. Swiss Federal Department of Foreign Affairs – Neutrality; 4. NATO – Relations with Switzerland; 5. Swiss Federal Council – Security Policy Strategy 2026



















