Ve válkách to lidé dělají v rámci davové psychózy. Je to reflex, známý třeba z fotografií z roku 1940 z válečného tažení Němců ve Francii.

Ti, kteří vědí, že jim půjde Taliban po krku, určitě nebyli v davu, který se hnal na letiště. Pokud z Afghánistánu ještě nezmizeli, musí se skrývat a utíkat s velkým rozmyslem.

Důsledkem chaosu je, podle toho co bylo známo večer 16. srpna 2021, sedm mrtvých na kábulském letišti.

„Davy přišly, zatímco Taliban prosazoval svou vládu nad hlavním městem 5 milionů lidí po bleskovém postupu po celé zemi, který trval něco přes týden, než sesadil vládu země podporovanou Západem. Nebyly hlášeny žádné závažné zprávy o zneužívání nebo bojích, ale mnoho obyvatel zůstalo z obav doma…“ napsali zpravodajové např. v Chicago tribune /www.chicagotribune.com/.

Zatímco americká armáda a evropské vlády pokračovaly v evakuačních letech, Afghánci se hemžili po letišti a někteří nasedli do letadel zaparkovaných na pojezdové dráze, zatímco jiní se věšeli na rolující letadlo připravující se ke vzletu. Videa ukazují skupinu Afghánců visících na letadle těsně před vzletem a několik padajících vzduchem, když letadlo nabíralo výšku.

Přečetl jsem si v chicagotribune.com také: „Shafi Arifi, který měl v neděli letenku do Uzbekistánu, nemohl nastoupit do svého letadla, protože bylo plné lidí, kteří se rozběhli po asfaltu k letadlu a vylezli na palubu letounu, aniž by policie nebo letištní personál byli v dohledu… Arifi to vzdal a vrátil se domů.“

Američtí vojáci zaujali pozice, aby hlídali používanou ranvej, ale dav se vtrhl k letadlům kolem nich a jejich obrněných vozidel. Ozvaly se výstřely. Americké síly používaly helikoptéry, aby pomohly vyčistit přistávací dráhu ve vojenské části letiště. Američtí vojáci smrtelně postřelili nejméně dva ozbrojené muže, kteří se přiblížili k Američanům na bezpečnostním perimetru letiště.

Talibánská jízlivost

USA posílili své vojenské gážisty o dalších 1000, aby zabezpečili letiště a podpořili 2500 vojáků, kteří už tam jsou.

Všechny lety na letišti – vojenské i civilní – byly na řadu hodin zastaveny, dokud vojáci nedokončili velký úklid – vyhnání civilistů od ranveje.

Bylo to doprovázeno celkem legrační taktikou Talibanu. V pondělí pozdě večer zůstaly stovky lidí uvězněny mezi americkými silami, které se je snažily vytlačit z letiště, a človíčky z Talibanu, kteří se je snažili udržet uvnitř. Taliban tím chtěl severoamerickým vojákům a evakuačním letadlům znepříjemnit evakuaci.

Humanističtí ukecánci budou argumentovat, že to co se dělo na kábulském letišti je důkazem zoufalé snahy Afghánců uniknout Talibanu. Mají pravdu jenom částečně. Kdo chtěl utíkal již řadu měsíců. Od poloviny července bylo zřejmé, že afghánská armáda a policie nejsou schopné se vyrovnat s tlakem Talibanu. Bylo jenom otázkou času, kdy se vláda zhroutí. Ti rozumní, předvídaví, se ještě v poměrném klidu vydali bezpečnými koridory do zahraničí.

Ale chtělo to vůli se rozhodnout, sbalit rodinu, což mohlo být pět, ale i více lidí, a především přijmout, že je čeká velká změna v životě. V tom se Afghánci roku 2021 podobali židům z 30. let 20. století.  

V 30. let 20. století židovská inteligence v Evropě cítila, že v Německu bobtná zlo. Ale jenom z menší části se snažili židé uniknout ze stínu Hitlerova režimu - a tím i před zatím netušeným budoucím holocaustem. Ačkoli byl známý postup Hitlerova režimu vůči Židům v Německu, nenastal masový exodus Židů.

Tři tzv. norimberské rasové zákony začaly být v Německu uplatňovány od roku 1933 a novelizacemi a dalšími nařízeními byly stupňovány. „Ponorimberské zákonodárství přeneslo hlavní těžiště svého protižidovského boje do akcí na poli hospodářském... K vyvrcholení této akce došlo nařízením ze dne 12. listopadu 1938 o vyřazení Židů z německého hospodářského života.“ ( Židovské předpisy v Protektorátu Čechy a Morava a vývoj rasového práva v Říši, L. Svatuška, PKN, 1940, str. 26 - 27) A byly doplněny zcela viditelnými, násilnými persekucemi.

Podobná situace byla také na druhé straně barikády:  Paralýzu ducha - čekání na neblahý osud popisuje mírně melodramaticky, ale o to názorněji, Walter Görlitz ve sborníku Hitlerovi generálové (Jota 1997): ,,25. srpna 1939 stáli před bývalým ministerstvem války na Bendlerstrasse tři lidé: náčelník operačního štábu Wehrmachtu generálmajor Alfred Jodl, jeho první žena Irma, hraběnka von Bullionová, a jejich dlouholetá přítelkyně, sekretářka generála dělostřelectva a náčelníka generálního štábu pozemní armády Haldera, Luise von Bendová. Pouze Jodl věděl, že útok na Polsko byl naplánován na 26. srpna. Na OKW a na generálním štábu však vládl strach a napjaté očekávání už několik dní. Luise von Bendová se ptala, zda se nejedná jen o další ,,planý poplach“, jako loni za sudetské krize. Jodl odpověděl, že se obává, že tentokrát je to opravdu vážné. Pak použil tato slova: ,,Jakmile jednou vstoupíme na palubu této lodi, nebude úniku.“ Irma Jodlová nedokázala zadržet slzy.

Před 25 lety, v roce 1914, armáda i civilní obyvatelstvo společně vítali 1. světovou válku v povznesené náladě, s emocemi, které v roce 1939 nebylo možné rozumově pochopit nebo dokonce s nimi sympatizovat. 30. ledna 1933, v den, kdy se Hitler chopil moci a byl jmenován říšským kancléřem, se v operačním oddělení Truppenamtu (maskovaném generálním štábu) Jodl netajil se svými obavami, že to přinese další válku.“

Pravdou ale je, že až do roku 1940 nemohli mít generálové v zásadě námitek, protože Hitler sice velmi obhrouble, ale přece jen v souladu s jejich přáním znovu vybudoval armádu a vrátil německé síle ve světě vážnost. Generálplukovník Jodl byl nakonec obviněn v Norimberku z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, protože ačkoli neměl ve skutečnosti žádnou pravomoc velet, přijímal a plnil rozkazy a pokyny držené v rukou toho kdo měl v rukou skutečnou moc - Adolfa Hitlera. Předání zločinných rozkazů bylo kvalifikováno také jako zločin. Jodlova obava ze srpna 1939 se plně potvrdila...

Co z toho vyplývá? Rozumní židé z Německa včas utekli. Kdyby něco takového (tedy nemyslitelného) udělal Jodl, žil by Jodl i po roce 1945, stejně jako židé, kteří včas odešli. Afghánci na odchod ze stínu Talibanu měli od poloviny července 2021 zhruba tři týdny, ale ne v polovině srpna, a vůbec ne na kábulském letišti, pokud nepřijeli s ozbrojeným doprovodem k předem určenému letadlu...