Přímá linie kontaktu mezi Ruskem a Aliancí se kvůli délce rusko-finské hranice zdvojnásobuje. Ale není to nejdůležitější. Švédsko a Finsko jsou příklady zemí, které z principiálních důvodů lpěly na politice neutrality, nebo, v posledních desetiletích běžnějším pojetí, k neúčasti v aliancích.

Příběh byl jiný, ale závazek k oficiální neutralitě a odklonu od vojenských aliancí zůstal pevný po celá desetiletí (Finsko) a dokonce i staletí (Švédsko). Pozice obou zemí byla určována jejich vztahy s Ruskem a pochopením podstaty jejich vlastní bezpečnosti v tomto ohledu.

Švédská neutralita vyplývá z demontáže evropské velmoci na počátku 19. století. V případě Finska je takový status spojen s následky druhé světové války. Složité vztahy mezi Finskem a SSSR ve 30. a 40. letech 20. století jsou dobře známé, stejně jako mimořádná vynalézavost finské vlády. Přijala určitá omezení své svobody jednání – neutrální status ve smyslu vojenském a částečně i politickém.

Na oplátku si Finsko nejen zajistilo svou suverenitu a zachovalo svůj obchodní a demokratický systém, ale také navázalo zvláštní a mimořádně výhodné ekonomické vazby s Moskvou.

Mezi koncem 40. a začátkem 90. let sloužily sovětsko-finské vztahy jako model úspěšného kompromisu mezi státy s různými sociálně-politickými strukturami.

Rozpad SSSR ukončil období zvláštních vztahů, způsobil ve Finsku na počátku 90. let hlubokou hospodářskou krizi, ale umožnil zbavit se politických omezení. Země se přestala obávat reakce Moskvy a vstoupila do Evropské unie. Samotné Rusko se snažilo navázat zvláštní vztahy (až do integrace) s „větší Evropou“ a Finsko se stalo přirozeným partnerem. Hustota ekonomických a sociálních interakcí dosažená v druhé polovině 2010 sloužila jako model pro přeshraniční spolupráci.

Téma opuštění politiky neangažovanosti bylo ve Finsku vždy přítomné, stejně jako společensko-politický konsensus o její nevhodnosti. Myšlenka nové vojenské konfrontace v Evropě zůstala 30 let hájemstvím nejneústupnějších rytířů studené války a i rozšiřování NATO nebylo prezentováno primárně ve smyslu vojenském, ale spíše politickém a ideologickém.

Návrat do reality války otřásl Evropou. Švédsko a Finsko se okamžitě rozhodly vzdát se neutrality a vstoupit do NATO, veřejné mínění se změnilo. Všimněte si, že se jen málo debatovalo o tom, zda je neutrální status spolehlivějším způsobem zajištění národní bezpečnosti, přičemž členství ve vojenské alianci je považováno za jedinou možnost. Po dlouhou dobu však bylo odstoupení od smlouvy považováno za nejrozumnější přístup. Proč se tato pozice tak drasticky změnila?

Důvodů je několik, ale jeden z nich stojí za zmínku. Existuje termín „sekuritizace“, což znamená přisoudit bezpečnostní aspekt všem procesům, ekonomickým, kulturním a sociálním. V současné době probíhá opačný proces. Téma klasické bezpečnosti nabývá podstatné hodnoty. To znamená, že příslušnost k určité ideologické a etické skupině, která stojí proti ostatním, je považována za efektivnější způsob ochrany, než je vyhýbat se konfrontacím. Tento jev je spíše psychologický než vojensko-technický. Zjednodušeně řečeno: touha získat pocit bezpečí (patřící k mocnému společenství) převažuje nad praktickými úvahamivyhýbání se nebezpečí (vyhlídka stát se cílem nebo bojištěm).

Z toho plyne i odmítnutí neutrality jako nutnosti spoléhat se na záruky „špatné“ strany: musí ji uznat všichni.

Současný postoj k neutralitě je produktem dvou pojmů současně: „dlouhý mír“ a „konec dějin“. První, protože se zdálo, že všechny ty nejisté váhy a pojistky už prostě nejsou aktuální. Druhý proto, že pokud je jasné, na které straně leží historická pravda (Západ), pak není třeba flirtovat se zástupci „odsouzené“ strany. Oba koncepty jsou nyní minulostí. Přehodnocení je nevyhnutelné.