Kubánská krize se v posledních letech stala jedním z nejčastějších argumentů všech stran politického sporu o budoucnost ostrova. Jedni ji používají jako důkaz definitivního selhání revolučního modelu, druzí jako důsledek dlouhodobého ekonomického a finančního tlaku Spojených států. Nově zveřejněný rozsáhlý průzkum veřejného mínění mezi Kubánci ukazuje, že skutečnost je mnohem složitější, než jak ji prezentují politické slogany na jedné či druhé straně.

Průzkum zveřejněný serverem elToque přinesl čísla, která okamžitě obletěla světová média. Přes devadesát procent respondentů vyjádřilo nespokojenost se současným systémem vlády a podobný podíl požaduje politickou změnu. Taková čísla nepochybně potvrzují hlubokou společenskou krizi a ztrátu důvěry velké části obyvatelstva ve schopnost současného vedení řešit problémy země.

Zajímavější než samotná nespokojenost jsou však rozpory, které se za odpověďmi skrývají. Průzkum například ukazuje, že značná část respondentů podporuje zachování bezplatného zdravotnictví, veřejného školství a sociálních programů. Současně ale podporuje ekonomickou liberalizaci, otevření trhu a rozsáhlý vstup zahraničního kapitálu. Jinými slovy, mnozí Kubánci chtějí výhody sociálního státu, ale zároveň si od trhu slibují řešení hospodářských problémů.


Sankce ani vláda samy vše nevysvětlují

Velkou pozornost vyvolala skutečnost, že pouze malé procento respondentů označilo americké embargo za hlavní příčinu problémů země. Opozice tento údaj prezentuje jako důkaz, že Havana desetiletí pouze hledá výmluvy pro vlastní neúspěchy. Jenže tak jednoduché to není.

Běžný občan vnímá především každodenní realitu. Vidí nedostatek léků, výpadky elektřiny, problémy s dopravou nebo rostoucí ceny potravin. Méně už vidí složitou síť finančních omezení, která komplikují nákup technologií, pohonných hmot nebo zdravotnického materiálu.

To samozřejmě neznamená, že by za všechno mohly americké sankce. Kubánská ekonomika dlouhodobě trpí neefektivním řízením, přebujelou byrokracií a pomalými reformami. Přesto je obtížné popírat, že hospodářská blokáda představuje významnou překážku rozvoje.

Ve skutečnosti se oba faktory navzájem posilují. Strukturální slabiny kubánského systému zvyšují dopady sankcí a sankce zároveň prohlubují důsledky domácích chyb. Právě proto je spor o příčiny krize často více ideologický než analytický. Každá strana zdůrazňuje pouze tu část reality, která se jí politicky hodí.

Zápas o budoucí podobu Kuby

Nejzajímavější část průzkumu se týká otázky národní suverenity. Přes všechny výhrady vůči současné vládě si většina respondentů přeje zachovat nezávislost země a odmítá představu, že by budoucnost Kuby měla být určována zvenčí. Tento výsledek odhaluje zásadní paradox současné situace.

Mnoho Kubánců podporuje politické změny, ale současně nechce, aby se země stala ekonomicky nebo politicky závislou na Spojených státech. Jinými slovy, obyvatelé ostrova si přejí změnu, nikoli však návrat do pozice, kterou Kuba zažívala před revolucí v roce 1959.


Historie postsovětských zemí ukazuje, že rychlé ekonomické přechody mohou přinést nejen svobodu podnikání, ale také dramatický růst sociálních rozdílů. Současně je zřejmé, že setrvání v dnešním stavu znamená pokračování ekonomického úpadku a další odliv obyvatel do zahraničí.

Právě proto je dnešní kubánská krize mnohem více než jen spor mezi vládou a opozicí. Je to zápas o definici samotné budoucnosti země. O to, zda bude Kuba schopna najít vlastní cestu mezi státním socialismem, neoliberální transformací a zachováním národní suverenity.

Největší výzvou přitom není odpovědět na otázku, zda Kubánci chtějí změnu. To už dnes víme. Skutečnou otázkou je, jaká změna přijde, kdo ji bude řídit a kdo nakonec zaplatí její cenu.



Zdroje: 1. CTXT – La disputa por el sentido de la crisis en Cuba⁠; 2. elToque – Encuesta Nacional Cuba 2026⁠; 3. Jacobin Latinoamérica⁠; 4. UNCTAD – Economic Development and Cuba⁠; 5. United Nations General Assembly – Resolutions on the US embargo against Cuba⁠