Moderní války přinášejí jeden nepříjemný poznatek. Technologicky nejvyspělejší armády světa dokážou během několika týdnů spotřebovat zásoby munice, jejichž výroba trvala roky. Konflikt mezi Íránem a Izraelem za podpory Spojených států ukázal, jak rychle mizí zásoby drahých protiraketových střel při masivních útocích dronů a raket. Vojenské plánování se proto stále více obrací k technologiím, které ještě před několika lety připomínaly spíše science fiction než skutečnou výzbroj.

Laserové zbraně a vysokovýkonné mikrovlnné systémy slibují revoluci. Namísto střely za miliony dolarů má přijít zásah za cenu několika dolarů elektřiny. Americké námořnictvo testuje systém HELIOS, armáda vyhodnocuje mobilní laserové komplexy a Izrael již oznámil první operační nasazení svého systému Iron Beam proti dronům. Pentagon navíc investuje stovky milionů dolarů do nové generace laserových zbraní schopných ničit nejen bezpilotní prostředky, ale také řízené střely.

Na první pohled jde o logický krok. Ve skutečnosti se však pod povrchem skrývá problém, který může být ještě závažnější než nedostatek raketové munice. Amerika se totiž může dostat do situace, kdy bude mít technologii, ale nebude mít z čeho ji vyrábět.

Zbraně budoucnosti stojí na surovinách minulosti

Když se hovoří o laserových zbraních, veřejnost si většinou představí vysoce sofistikované elektronické systémy, optiku a umělou inteligenci. Méně se mluví o tom, že jejich skutečným základem jsou vzácné nerostné suroviny.


Právě zde se objevuje strategická slabina Spojených států. Většinu světového zpracování těchto surovin kontroluje Čína. V některých kategoriích dosahuje její podíl více než osmdesáti procent světové produkce nebo rafinace. To znamená, že zbraň navržená k odstrašení Pekingu může být současně závislá na dodávkách materiálů, které Peking kontroluje.

Nejde přitom pouze o samotnou těžbu. Čína během posledních dvou desetiletí vybudovala celý průmyslový ekosystém od dolů přes chemické zpracování až po výrobu baterií, výkonové elektroniky a energetických systémů. Západ naopak dlouhodobě přesouval průmyslovou výrobu do Asie a soustředil se na služby, finance a vývoj.

Výsledkem je paradox. Spojené státy disponují špičkovými laboratořemi, technologickými firmami a vojenským výzkumem, ale v řadě kritických oblastí ztratily schopnost vyrábět základní komponenty bez zahraniční pomoci.

Ještě vážnější je skutečnost, že laserové zbraně nejsou pouze otázkou materiálů. Potřebují obrovské množství elektrické energie. Bojový laser o výkonu 150 kilowattů vyžaduje násobně vyšší příkon, pokud se započítá chlazení, napájecí systémy a tepelný management. Každá budoucí armáda tak bude potřebovat nejen zbraně, ale také mobilní elektrárny, bateriová úložiště a robustní energetické sítě.

Čínský arzenál a dodavatelské řetězce

Zatímco Spojené státy teprve zavádějí první generaci operačních systémů, Čína již několik let představuje vlastní laserové a mikrovlnné zbraně. Systém Silent Hunter byl exportován do Saúdské Arábie. Čínské námořnictvo zavádí lodní laserové systémy a průmysl nabízí prostředky určené k ničení rojů dronů.

Ještě významnější jsou čínské projekty zaměřené na kosmický prostor. Peking otevřeně pracuje na pozemních laserech a mikrovlnných systémech určených proti satelitům na nízké oběžné dráze. Takové technologie mohou v budoucnu ohrozit komunikační sítě, navigaci i vojenské systémy závislé na satelitním spojení.


V posledních letech se proto Washington snaží situaci změnit. Pentagon podporuje budování závodů na zpracování vzácných zemin v Texasu, financuje projekty na získávání gallia z průmyslového odpadu a podporuje obnovu těžby wolframu. Otázkou však zůstává, zda lze během několika let napravit průmyslový úpadek, který vznikal několik desetiletí.

Celá debata navíc přesahuje oblast vojenství. Stejné suroviny jsou nezbytné pro elektromobily, baterie, větrné elektrárny, datová centra, umělou inteligenci i moderní polovodiče. Boj o vzácné kovy se proto stává jedním z hlavních geopolitických konfliktů jednadvacátého století.

Často se hovoří o soupeření mezi Washingtonem a Pekingem v oblasti umělé inteligence nebo vojenských technologií. Ve skutečnosti může být rozhodující mnohem prozaičtější otázka. Kdo bude kontrolovat doly, rafinerie, energetické sítě a výrobní kapacity.

Laserové zbraně mohou změnit podobu budoucí války. Samy o sobě však nevyřeší problém závislosti na strategických surovinách. Naopak jej mohou ještě prohloubit. Ukazuje se totiž, že zbraň za dolar na výstřel je pouze tak spolehlivá, jak spolehlivý je celý řetězec materiálů, energie a infrastruktury, který stojí v pozadí jejího fungování.



Zdroje: 1. The National Interest – The Critical Minerals Trap Behind Directed Energy Weapons⁠; 2. CSIS – Missile and Air Defense Studies⁠; 3. International Energy Agency – Global Critical Minerals Outlook