Abychom ale nezapomněli, zásluhou původem české komisařky Jourové se o podobných věcech jedná i na úrovni Evropské komise a v Evropském parlamentu  téměř stejně intenzivně jako na MV České republiky, Státních zastupitelstvích ČR a v nepřehlédnutelné řadě  také v některých ziskových neziskových organizacích dotovaných ze státního rozpočtu nebo ze zahraničních finančních zdrojů, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Navíc se tomu snaží sekundovat několik temperamentních jednotlivců, kteří, možná také za úplatu, a podporování slovy maskovaného cenzora Michala Klímy, přispívají k obraně svobody slova tak rafinovaně, že se to veřejnosti jeví jako její potlačování.  

Nemáme tím na mysli pozoruhodnou osobu a její rozhodnutí, kterou byl vysoký státní úřadník hrabě Josef Sedlnický z Choltic (1778-1855) ve službách byrokracie Držav Domu Habsburského jako policejní úředník a cenzor. Ale jde nám o skromnější apelativní informaci, která je uložena a  dostupná v archivním fondu Charty 77. Má titul Dopis  Charty 77 Federálnímu shromáždění ČSSR o systematickém porušování práva na svobodu informací v Československu.

Jsou pod ním podepsaní Václav Benda, Jiří Ruml a Jana Sternová - mluvčí Charty 77. Je datován rokem 1984 a podepsaní autoři jím chtěli upozornit nejvyšší zákonodárný sbor státu a odpovědné orgány „…že zatím neučinily nic pro realizaci zásad tzv. Helsinského protokolu (1974) týkajících se práva na svobodu informací…“

Snad dnes nikoho neurazíme a nebudeme „nahlášeni“, když budeme z tohoto rozsáhlého textu citovat alespoň z části „Právo na informace“ to, co dnes považujeme za neméně aktuální.  Totiž, že „…Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby. Viz Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, článek 19 (Sbírka zákonů č. 120/1976)“

A dále „…Charta 77 se už několikrát vyjadřovala k porušování tohoto práva v Československu a zejména v souvislosti s madridskou konferencí dokumentovala, že čs. vláda neplní závazky, jež přijala v Závěrečném aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě“.  A jako kdyby to bylo napsáno včera „…situace se však v poslední době ještě zhoršila. Občan kteréhokoli státu by měl mít možnost získávat základní pravdivé a úplné informace o aktuálním dění především z domácího i zahraničního tisku, rozhlasu a televize.“

Dnešní „demokratické autority“ České republiky tvrdí, že žijeme ve válečném stavu a slovy Dokumentu Charty 77„…úřednický aparát státu…určuje veškerá oficiální stanoviska v komentářích, stejně jako výběr základních informací“,  avšak podobně jako tehdy, „„.Hromadné sdělovací prostředky se staly výlučně nástrojem ideologické propagandy, namísto aby umožňovaly občanům spoluúčast na politickém dění a řízení (a) systematicky vytvářejí falešné vědomí o stavu světa“.

….Tyto a podobné otázky jsou našim občanům vysvětlovány v přísně cenzurovaných komentářích, v nichž jsou téměř všechna základní fakta potlačena nebo překroucena. ….Dezinformace je často natolik rafinovaná, že lži podvržené některým cizím sdělovacím prostředkům jsou vydávány za nestranné hledisko a pak široce přejímány ve všech zemích uniformovaného tisku“. (667 D290 1984)

„….Zamlčování a falšování se však zdaleka netýká jen neuralgických bodů zahraniční politiky či „kulturně ideologické fronty“. Se stejnou samozřejmostí je zakázáno zveřejňovat cokoli např. o závažnějších ekonomických či ekologických problémech. Namísto toho jsou systematicky publikovány optimistické smyšlenky – a to i v případech, kdy nedostatek informací, respektive nepravdivé informace mohou znamenat přímou hrozbu pro chod hospodářství nebo zdraví obyvatelstva. Fakticky neexistuje oblast, která by nebyla takto postižena.“

„Podobných dezinformací a neseriózností čs. sdělovacích prostředků lze uvádět bezpočet a všechny mají společnou příčinu: monopolní právo mocenského aparátu na rozhodování o informacích všeho druhu. Na jeho libovůli jsou závislí jak řadoví novináři, tak šéfredaktoři a cenzoři.“

„Po dubnu 1969, kdy nové vedení KSČ v průběhu necelého roku vyhodilo z redakcí několik tisíc novinářů. Současně byly zakázány nejpopulárnější noviny a časopisy jako Listy, Reportér, Politika, Zítřek, Student, Dějiny a současnost, Filmové a televizní noviny, Plamen, Host do domu atd. atd.“

„…Mocenské orgány se snaží chránit svůj informační monopol i trestním zákonem, který šíření objektivních informací trestá jako pobuřování, poškozování zájmů republiky v cizině, poškozování spřáteleného státu apod. Státní bezpečnost např. běžně označuje rukopisné šíření necenzurovaných textů (a to i zcela nepolitické ho obsahu) D290 1984 668 za trestný čin podvracení republiky a soudy za ně odsuzují k vysokým trestům.“

„…Pokud se náš občan chce seznámit s tiskem a literaturou západních států přímo na jejich zastupitelských úřadech či v informačních střediscích, musí počítat s tím, že bude snímán skrytými kamerami, zanesen do záznamů bezpečnostních orgánů a dříve či později vystaven jejich nátlaku. Řada osob byla v Československu trestně stíhána a odsouzena za šíření zpráv zahraničních rozhlasových či televizních stanic nebo za umožnění jejich poslechu (komentář k trestnímu zákonu výslovně uvádí, že „umožnění poslechu nepřátelské relace cizí rozhlasové stanice“ nejméně dvěma osobám je trestným činem pobuřování, za který může být pachatel uvězněn až na tři roky).“

Zbořil: Nepřipravuje se už někde „pochod“ na získání absolutní moci?

„….Ve všech redakcích se tedy víceméně otevřeně projednávají kampaně dezinformací. Vzepřít se, odmítnout podíl na této hře ovšem znamená trvalou ztrátu možnosti vykonávat novinářské povolání. Bylo by nesprávné stavět se do pozice povýšených soudců a chtít redukovat problém odpovědnosti novinářů na konflikt mezi profesionální etikou a obavami ze ztráty existenčního zajištění. Existuje zajisté mnoho novinářů, kteří mají rádi své povolání a jsou přesvědčeni, že se jim výběrem třeba jen zdánlivě okrajových témat, opatrným přimícháním pravdy do lži či jinak podaří oklamat pozornost moci a přece jen poněkud informovat veřejnost. Tento realisticky vyhlížející postoj má však jedno úskalí. Bývaly doby, kdy méně vzdělaní lidé měli sklon věřit tištěnému slovu již jen proto, že zde stálo „černé na bílém“. Dnes čs. občan přistupuje k našim sdělovacím prostředkům s přesvědčením, že lžou vždy a všude, a každé jejich sdělení si snaží přeměnit v pravý opak (samozřejmě to stejně nevylučuje úspěšnou indoktrinaci; ostatně dezinformační centra se v tichosti naučila počítat s touto mentalitou obyvatelstva a úspěšně ji využívat).“

Charta 77 znovu připomíná jednu ze základních myšlenek Závěrečného aktu helsinské konference: „Zúčastněné státy stanoví si za cíl usnadňovat volnější a větší rozšiřování informací všeho druhu, podporovat spolupráci v oblasti informací a výměny informací s druhými zeměmi.“
 
Tak jak odolat a nevzpomenout zase jednoho nešťastného výročí, když je to jednou tragédie a podruhé fraška. Teď se už jen zbývá zeptat se, kdo si myslí to první, a kdo to druhé, končí Zdeněk Zbořil komentář.