Zřejmě z nedostatku mediálně použitelných a zneužitelných „výstupů“ jsme se dozvěděli, že  tam bylo na stolech všechno možné, dokonce i kaviár a  langusty. Zda jejich nesankcionovaní dodavatelé pocházeli z ruských nebo íránských břehů Kaspického moře, jsme se už nedozvěděli. 

Snad to bylo také proto, že se mezitím začalo na několika místech ve Francii demonstrovat „proti kapitalismu“, To ale může, ale také nemusí být pravda. Dnes AI vytvoří i pouliční střetnutí davu s policií nebo armádou.  Když je nedostatek informací z první ruky,  zpravodajové i zpravodajkyně bez rozdílu jejich třídní základny si umí vymyslet a verbalizovat cokoliv. 

Roztomilý Évian má zajímavé vzpomínky. Třeba na setkání emisarů třiceti dvou zemí, kteří v červenci 1938 v Hotelu Royal,  a na výzvu amerického presidenta Roosevelta,  jednali o možnostech pomáhat evropským Židům před začínající nacistickou perzekucí v Německu a Rakousku. Jednalo se tehdy asi o poskytnuti pomoci 335 tisícům osob, kterým všichni účastníci vyjadřovali ochotu pomáhat. Nikdo nikomu ale nepomohl a na kvóty pro poskytnutí azylu se nikdo s nikým nedohodl.  Za těmito nedohodami byly  už jen pogromy, koncentrační tábory a plynové komory.

Druhou pozoruhodnou vzpomínkou na Évian jsou jednání o ukončení občanské války v Alžíru mezi Frontou národního osvobození (FNO) a francouzskou vládou v roce 1962. Jednající strany se tehdy dohodly na zastavení palby, propuštění zajatců a vězňů, uskutečnění nezávislosti Alžírska, do té doby zahraničního departmentu Francie, a ustavení prozatímní a dočasné  francouzsko-alžírské správy. Následovalo celostátní  referendum, které dopadlo ve prospěch samostatnosti Alžírska. Jeho výsledky odmítlo hnutí Organisation armée secrete (OAS), které se dokonce rozhodlo spáchat neúspěšný atentát na francouzského presidenta Charlese  de Gaulla. 

Svůj potenciál získávala OAS v řadách jednoho milionu francouzských „kolonistů“, často narozených mimo území Francie, z nichž většina se rozhodla  po uzavření evianských dohod zemi opustit. Jeho zakladateli OAS byli generál Raoul Salan, Pierre Lagaillard a Jean-Jacques Susini už v roce 1961 na území frankistického Španělska. Trvalo ještě několik let, než ve Francii, zejména v jižních a jihovýchodních  oblastech, panovalo napětí i  v letech, kdy byl generál Salan zatčen a odsouzen (později amnestován včetně vrácení vysoké vojenské hodnosti). 

Kdyby se dnes někomu zdálo, že prezident Emmanuel Macron hledá pro svou politiku vůči ukrajinské krizi ve francouzských válkách o Alžír vzory jednání a chování, dá se s tím do jistí míry i souhlasit. Válčilo se tam sice o trochu déle (více než osm let), nedodržovala se tam pravidla vedení válek a svou významnou roli hrál individuální i skupinový teror. Civilní obyvatelstvo bylo obětí, politická třída na válkách bohatla a uzavírala se do své bohorovnosti.

To, co obě tyto války výrazně odlišuje, je vyspělá vojenská technika a účast států tzv. kolektivního Západu. Ty, zatím se zdá, mají finanční zdroje z pokladen, které se až donedávna zdály bezedné. Snad proto vypadá hledání cest k míru spravedlivému stejně jako nespravedlivému cestou jednání a obnovování pozitivní role diplomacie. To ale také znamená, že diplomacie stále zůstává jedním z nástrojů vedení války, i když o lži se mluví jako o desinformaci a vypadá to, že stále ještě bude dlouho platit, že diplomatické ano, znamená snad, stejně jako snad je stále důraznější  ne.