Svátek má: Ondřej

Politika

Velikost textu:

Stanislav Křeček: O jedné naší krizi

Stanislav Křeček: O jedné naší krizi

Mezi rozhodnutím Ústavního soudu z roku 2002, kdy tento soud zrušil vyhlášku č.176/93 Sb. která umožňovala postupné zvyšování nájmů, protože se zdála být protiústavní až k nedávnému rozhodnutí téhož soudu, kterým byla zrušena část zákona o hmotné s nouzí, uplynulo 19 let.

Stanislav Křeček
7. října 2021 - 09:01

Během té doby je dlouhá řada přijatých a po čase zrušených právních předpisů, kterými se především obce snažily řešit některé příznaky krize, kterou nyní zažíváme. Ale s neřešeným a prohlubujícím se problémem s bydlením, jehož nejviditelnějším symbolem je růst vyloučených lokalit, rostoucí počet tzv. nepřizpůsobivých a sociálně vyloučených občanů, chudých důchodců a bezradné obce, roste ve společnosti nepříjemný dojem, že právní stát není schopen svými zákony a právem řešit problémy společnosti, píše v komentáři na blogu Stanislav Křeček.

O jedné naší krizi

Svůj krátký článek v Lidových novinách z 18. září nazval Marek Hudema „Naše dvojí krize“ a píše o tom „ proč důchody a bydlení nechce nikdo řešit“. To si nemyslím, Nevím jak je to s důchody, ale návrhů jak řešit naší a v podstatě celoevropskou krizi v bydlení jsou popsány celé stránky volebních programů politických stran, kandidujících v letošních volbách. Nemyslím si tedy že, jak píše autor na závěr svého článku „ žádná politická strana reálně bydlení raději řešit nechce“. Myslím, že mnozí chtějí, ale chtít a vědět jak, jsou dvě odlišné věci.

Není to ovšem jednoduché. Ne že by se nám nechtělo řešit bydlení, ale nechce se nám řešit, resp. rozhodnout jednak o opuštění donekonečna opakovaných, ale zcela zjevně neúčinných ekonomických „dogmat“, ale zejména konečně rozhodnout o celém lidskoprávním problému, který bytovou krizi doprovází. Jde zde o střed dvou rovnocenných lidských práv, což vyžaduje nalézt odpověď na otázky, které si snad ani netroufáme položit.

Pokud jde o tu ekonomickou stránku bydlení stojí za povšimnutí, že přesto, že volební programy všech politických stran obsahujících kapitolu o „dostupném bydlení“, již mnoho mladých lidí se smiřuje s tím, že si nebudou moci dovolit to, co si mohli dovolit jejich rodiče: koupit si vlastní byt. Patrně nebude líp. Zvěsti o růstu již tak dost obtížně zaplatitelného nájemného přijímáme, jako by šlo o slovo boží a nikoliv jako důsledek toho, že výše nájemného je dána požadavkem pronajímatele Souvislost mezi výší nájmu a např. růstem cen stavebného materiálu by existovala, pokud by existovala povinnost pronajímatele do pronajatého bytu pravidelně investovat, ale taková povinnost u nás není. V podstatě vše v bytě si nájemce hradí ze svého.

Bytů je v nás prý málo „ jejich cena roste a drahé jsou i nájmy“ píše Marek Hudema. S touto představou se musíme rozloučit: ukažte mi město, kde jsou nájmy levné jen proto, že je tam dostatek bytů. Samozřejmě že jsou města, kde existuje dostatek bytů, ale nikoliv proto, že zde je jich dostatek, ale proto, že zde z mnoha známých a pochopitelných důvodů zde aktivní část společnosti většinově nemůže bydlet. S počtem bytů to nesouvisí. Nechme prý tento nedostatek bytů řešit „rozpínáním měst jako v americkém Houstonu, či přestavováním jako v Tokiu“. Myslíte si, že v Houstonu a Tokiu je dostatek levných bytů? Musíme prý „usnadnit výstavbu hlavně v širších centrech měst“. Bytů, které budou stejně nedostupně drahé jako ty dnešní? Jaký by to mnělo smysl? A že to vyřeší trh nabídkou a poptávkou? Přece u trhu platí, že se se zvyšováním ceny klesá poptávka, ala jak u bydlení chcete snižovat cenu nižší poptávkou? Že se nebude bydlet, jako si prostě nekoupím příliš drahé auto?



Ještě složitější to bude, až se skutečně budeme chtít vyrovnat s často protichůdnými, ale stejně legitimními právy a zájmy. Právo vlastníka bytu - a je zcela lhostejno zda to soukromý pronajímatel nebo třeba obec nebo družstvo - na rozhodování o svém majetku a právem ostatních nebýt diskriminován z důvodů věku, etnicity, rasy….Chci bydlení se hřištěm u domu pro mladé s dětmi, ale pak neuzavřu nájemní smlouvu s důchodcem, který si zítra bude stěžovat na hluk. Anebo naopak, chci klidné bydlení, ale pak rodina se třemi dětmi bude mít smůlu…Máme ctít právo obce chránit obecní majetek a klidný život svých obyvatel, nebo její povinnost postarat o bydlení i těm, kteří se náhodně nacházejí na jejím území, ale kterým je respekt k čemukoliv, včetně zákonů zjevně zcela cizí? Všechny dosavadní návrhy zákonů o sociálním bydlení skončily na nevyřešení problému co s občany, se kterými se vestejném domě nebo ulici prostě bydlet nedá. Odpovědi na tyto otázky necháváme spíše aktivistům, kterým je vlastní selektivní přistup k lidským právům a kteří vidí diskriminaci všude, všem otravují život, ale žádná skutečná řešení stejně nenacházejí. Naopak mantrou politiků a stává moralistické odsuzování tzv. „obchodníků s chudobou“, kteří však jsou jediní, kteří bydlení tohoto druhu našich spoluobčanů jakž takž řeší. A stát tomu sekunduje sebevražednou hrou se sociálními dívkami, jejichž výši „přizpůsobuje“ zcela nekontrolovatelnému růstu nájemného, což si nemůže dlouhodobě dovolit žádný stát na světě. A jediné co „proti tomu“ děláme je každoroční nářek nad růstem mandatorních výdajů státu.

Tápeme v nejen v realizaci i v právu. Mezi rozhodnutím Ústavního soudu z. R. 2002 kdy tento soud zrušil vyhlášku č.176/93 Sb. která umožňovala postupné zvyšování nájmů, protože se zdála být protiústavní, až k nedávnému rozhodnutí téhož soudu, kterým byla zrušena část zákona o hmotné s nouzí, která umožňovala obcím nevyplácet doplatek na bydlení (protože byl protiústavní), je dlouhá řada přijatých a po čase zrušených právních předpisů, kterými se především obce snažily řešit některé příznaky krize, kterou nyní zažíváme. Ale s neřešeným a prohlubujícím se problémem s bydlením, jehož nejviditelnějším symbolem je růst vyloučených lokalit, rostoucí počet tzv. nepřizpůsobivých a sociálně vyloučených občanů, chudých důchodců a bezradné obce, roste ve společnosti nepříjemný dojem, že právní stát není schopen svými zákony a právem řešit problémy společnosti. Jak dlouho ještě?

(rp,prvnizpravy.cz,blog,foto:arch.)