Šik zdůrazňuje, že jde už o půl bilionu dolarů, a pro představu tuto částku srovnává s americkou podporou afghánských mudžáhidů během sovětské války v Afghánistánu. „V 80. letech stála americká podpora afghánských mudžáhidů v rámci operace Cyclone za deset let pár miliard dolarů. Dnes se nebavíme o miliardách. Bavíme se už o půl bilionu dolarů, k tomu o bezprecedentních ekonomických sankcích, technologickém embargu a odstřižení Ruska od značné části západních trhů."

Právě výsledek tohoto mimořádného hospodářského a finančního tlaku považuje za jeden z klíčových bodů celé bilance. Rusko se podle něj nezhroutilo ani nerozpadlo, jeho průmyslová základna se do značné míry přizpůsobila válečné výrobě a zároveň podle Šika nelze říci, že by Ukrajina válku vyhrávala. Za nenaplněnou proto označuje představu z roku 2022, že Rusko bez západních technologií, kapitálu a odbytišť nebude schopné dlouhý konflikt ekonomicky zvládnout.

„Jenže Rusko se ekonomicky nezhroutilo, nerozpadlo se, jeho průmyslová základna byla do značné míry přestavěna na válečnou výrobu a Ukrajina nevyhrává. Naprosto směšná představa z roku 2022, představovaná tehdejšími politiky a podporovaná médii, že bez západních technologií, kapitálu a trhů nebude Rusko schopné dlouhou válku ekonomicky ustát, se jednoduše nenaplnila. Vzpomínám si ještě na novinové titulky, jak Rusům chybí auta, dnes čínští výrobci ovládají cca 55 procent ruského trhu," píše Šik.

Do skutečných nákladů přitom podle něj nelze započítávat pouze přímou pomoc Ukrajině. Přidává také ztráty evropských podniků způsobené podle jeho názoru dražšími energiemi nebo náklady západních firem spojené s odchodem z ruského trhu. Právě odtud se dostává k ústřední otázce svého komentáře. „Asi by se měla začít klást otázka, co přesně za těch půl bilionu dolarů, pokud nepočítáme ztráty evropských firem díky dražším energiím nebo ztráty západních firem skrze opuštění ruského trhu, získal Západ navíc proti tomu, čeho by bylo možné dosáhnout jednáním v Istanbulu na jaře 2022?"

Istanbul a premisa lepších podmínek

Šik připouští, že právě interpretace rusko-ukrajinských jednání z jara 2022 patří k nejspornějším bodům celé debaty. Očekává námitku, že tehdy žádná skutečně realizovatelná dohoda možná nebyla. Sám zastává opačný názor a odkazuje na někdejšího izraelského premiéra Naftaliho Bennetta a ukrajinského vyjednavače Davyda Arachamiju.

„Jasně, teď se ozve spousta odborníků, kteří budou tvrdit, že žádná dohoda tehdy nebyla možná. Můj názor je, že byla a potvrdil to jak bývalý premiér Izraele Bennett, tak i ukrajinský vyjednavač Davyd Arakhamia v jeho rozhovoru pro ukrajinskou televizi 1+1 před necelými třemi roky v listopadu 2023. Tehdy uvedl, že Rusko bylo tehdy na jaře 2022, ještě před anexí 4 východoukrajinských regionů, v Istanbulu ochotno zastavit boje, pokud by Ukrajina přijala neutralitu, podobně jako Finsko, a zavázala se, že nevstoupí do NATO, což prý bylo hlavním požadavkem Moskvy. Jádrem jednání tehdy byla neutralita Ukrajiny, možnost členství v EU měla zůstat zachována a otázka Krymu měla být odsunuta k dlouhodobému vyjednávání, ale Ukrajina to odmítla," píše.

Ještě důležitější než samotný spor o to, jak blízko byla tehdejší jednání konečné dohodě, je pro Šika předpoklad, na němž podle něj stálo rozhodnutí ve válce pokračovat. Ukrajina měla mít možnost dosáhnout později lepších podmínek, než jaké by mohla získat na jaře 2022. Šik nechce rozhodovat, kdo přesně byl původcem této představy. I kdyby podle něj vycházela od samotných Ukrajinců, někdo jim musel dát důvěru, že budou mít pro pokračování války dlouhodobou finanční podporu.
„Jakkoli o tomto bodu můžeme diskutovat, základní tehdejší premisa, která nám byla prezentována, byla, že pokračování války přinese Ukrajině nakonec lepší podmínky, než jaké bylo možné vyjednat na jaře 2022. Kdo přesně byl nositelem té myšlenky, se nemíním hádat, nicméně i kdyby to byli samotní Ukrajinci, ‚někdo' jim tehdy dal naději, že je bude v jejich boji financovat," uvádí Šik.

Právě tuto premisu dnes označuje za chybnou. Spojené státy se podle něj z financování války stáhly a finanční zátěž zůstala v plné síle na Evropě, které zároveň vyčítá její přístup k možnostem ukončení konfliktu po nástupu Donalda Trumpa. „Z dnešního pohledu se zdá více než jasné, že tato premisa byla chybná. Spojené státy se z financování války stáhly, finanční zátěž už zůstala v plné síle na Evropě, která ale také ještě po nástupu Trumpa prakticky každou možnost ukončení konfliktu nepřímo sabotovala kvůli tzv. spravedlivému míru," tvrdí.

Do současné situace Šik zasazuje i cestu šéfa CIA Johna Ratcliffa do Moskvy. Připomíná spekulace, podle kterých tam mohl letět varovat Rusko před mobilizací nebo jeho cesta mohla signalizovat zpřísnění americké pozice. Zmiňuje také zprávu Wall Street Journal, podle níž mají Spojené státy zpravodajské poznatky o ruských přípravách operací, které by testovaly odhodlání NATO. Šik je k těmto informacím skeptický a upozorňuje na způsob, jakým se podle něj zpráva následně šířila dalšími médii.

„Ve chvíli, kdy jsme se dnes dozvěděli, že americký letoun vezl do Moskvy šéfa CIA Ratcliffa, objevily se různé spekulace. Že prý tam jel varovat Rusko před mobilizací nebo že jeho návštěva může signalizovat zpřísnění americké pozice. Deník Wall Street Journal dokonce napsal, že USA disponují zpravodajskými poznatky o ruských přípravách operací testujících odhodlání NATO. Pokud se ale podíváme na zdroj té ‚shromážděné zpravodajské informace', opsané The National, Washington Examiner, Ukrajinskou pravdou a European Pravdou, nikde v tom řetězci není nic ověřitelného, jen anonymní ‚podle amerických představitelů'."
Sám nabízí jiný výklad, který výslovně prezentuje jako svůj názor. Demonstrativní přílet šéfa CIA americkým vojenským letounem C-17 do Moskvy podle něj mohl být především signálem Pekingu v souvislosti s americkou politikou vůči Íránu. „Já osobně tomu spíše nevěřím a dle mého demonstrativní přílet šéfa CIA americkým vojenským C-17 do Moskvy byl především vzkazem Pekingu v návaznosti na ekonomický den D vůči Íránu, i když Trump tvrdí, že šlo o ‚polorutinní' záležitost a že to nemá ani se znovuotevřením Hormuzského průlivu nic společného. Ale to je jiné téma."

Kdo koho politicky přežije

Šikova skepse k představě, že se Rusko chystá testovat odhodlání NATO, má ještě jeden důvod. Putin podle něj nemusí riskovat přímou konfrontaci s Aliancí, pokud mu stačí něco mnohem jednoduššího, tedy počkat na proměnu politických poměrů v Evropě.

„Nevěřím tomu také proto, protože Putinovi může stačit něco podstatně jednoduššího, a to přežít politickou generaci evropských politiků, která válku začala podporovat a financovat. Pozice Reform UK v Británii, kteří jsou na špičce žebříčku, se v této otázce velmi liší od Konzervativců a Labour, ale je to především Německo a Francie, které jsou pro směřování celé Unie zásadní," píše Šik.

Podrobněji proto obrací pozornost právě k Německu a Francii. V Německu připomíná výsledek AfD ve spolkových volbách v roce 2025 a její následný růst v průzkumech. „AfD získala ve spolkových volbách v roce 2025 20,8 procenta, ale dnes jí jednotlivé celostátní průzkumy dávají 27 až 29 procent a je nejsilnější německou stranou. V Sasku-Anhaltsku jde AfD do zářijových voleb dokonce s podporou kolem 41 procent. Ve Francii v roce 2027 končí Macron a Marine Le Pen a její Národní sdružení mají před prezidentskými volbami mimořádně silnou pozici. Možnost, která ještě před několika lety působila jako politická fantazie, je dnes naprosto reálným scénářem," uvádí.

Právě tento politický vývoj považuje Šik z dlouhodobého hlediska za důležitější než jednotlivé údaje o ruské vojenské produkci nebo krátkodobém vývoji ruského hospodářství. Válka podle této úvahy není pouze soutěží armád, průmyslových kapacit a ekonomik, ale také soutěží politického času. Čím déle pokračuje, tím důležitější podle něj bude otázka, zda déle vydrží Vladimir Putin, nebo evropská politická generace, která od roku 2022 podporuje a financuje Ukrajinu.

„Když si poslechneme Weidel nebo Marine Le Pen, co přesně říkají, musí se logicky myslící člověk ptát, proč by teď měl Putin pokoušet článek 5 NATO a tím provokovat i Spojené státy? Čím déle válka trvá, tím méně je podstatná otázka, zda Rusko letos vyrobilo o několik procent více či méně tanků nebo zda jeho HDP vzrostlo o procento. Rozhodující otázka totiž je, kdo koho politicky přežije a Putin dle mého není ten, kdo odejde," píše Šik.

Právě tady se podle něj celý argument vrací na začátek a k jednáním v Istanbulu. Pokud válka po více než čtyřech, pěti nebo šesti letech, po rozsáhlém zničení Ukrajiny a po stovkách miliard dolarů zahraniční pomoci skončí kompromisem podobným nebo dokonce horším tomu, který podle Šikova názoru bylo možné vyjednávat už na jaře 2022, bude podle něj obtížné vyhnout se otázce po smyslu celé zvolené strategie.

„A tím se kruh vrací zpět k Istanbulu. Protože pokud po více než čtyřech, pěti nebo šesti letech války, po obrovském zničení Ukrajiny a po stovkách miliard dolarů zahraniční pomoci skončí válka kompromisem podobným nebo horším tomu, který ležel na stole už na jejím začátku a obraz celé politické Evropy bude k nerozeznání k tomu, jak vypadala před pěti lety, co to mělo vlastně všechno znamenat?"
Šikova závěrečná bilance proto nekončí u částky, kterou podle něj západní země na podporu Ukrajiny vynaložily. Do výsledného účtu zahrnuje roky bojů, zničení Ukrajiny, hospodářské oslabení Evropy i rozvrácení evropsko-ruských vztahů. Pokud by konečným výsledkem skutečně byla dohoda podobná té, kterou podle něj bylo možné uzavřít už na jaře 2022, považuje za ještě závažnější než samotnou otázku vynaložených prostředků otázku kvality politického úsudku západních představitelů.