Vávra reagoval na text novináře Michala Půra věnovaný financování části českých médií a neziskových organizací. Jeho vlastní příspěvek není zdrženlivou mediální analýzou. Používá ostrá označení, ironii i expresivní formulace a z popisovaných finančních a personálních vazeb vyvozuje širší závěr. Podle něj se v Česku používá jiný metr na média považovaná za liberální a jiný na média pravicová či konzervativní.

Co kdyby stejné peníze přicházely zprava?

Svou argumentaci staví na jednoduchém myšlenkovém experimentu. Představme si podle něj pravicově konzervativní české médium financované americkými nadacemi napojenými na republikány nebo německou AfD. K tomu přidává hypotetického miliardáře, který by současně významnými částkami podporoval pravicové politické strany a své jmění získal například v hazardním průmyslu.

Vávra je přesvědčen, že takové médium by v českém veřejném prostoru dostalo nálepku politicky a finančně závislého projektu prakticky okamžitě. „NIKDO by to nebral vážně. U jakéhokoliv textu, který by z nich někdo někde citoval, by VŠICHNI napsali, že je to naprosto nedůvěryhodný web závislý na penězích od politických stran a zkorumpovaných oligarchů. Byli by úplně odepsaní,“ napsal na svém facebookovém profilu Vávra.

Poté svou hypotézu obrací. Jestliže obdobné finanční a personální vazby nachází na druhé straně politického spektra, stejná nedůvěra podle něj nenastává. „A co se stane, když je to obráceně? NIC! Nezávislá liberální žurnalistika! Jejich redaktory si zvou do veřejnoprávních médií jako nezávislé novináře a experty,“ pokračuje.

Dvojí metr je základní osou celého jeho argumentu. Vávra nekritizuje samotný fakt, že soukromá média někdo vlastní nebo financuje. Tvrdí, že význam finančních vazeb se ve veřejné debatě posuzuje rozdílně podle toho, jaké hodnotové či politické prostředí dané médium reprezentuje.

Deník N a síť kolem mediálních nadací

V další části Vávra opouští hypotetický příklad a přechází ke konkrétním médiím. Zmiňuje především Deník N a tvrdí, že část českých médií, která sám označuje za „ultralevicová“, financuje relativně úzký okruh majetných lidí.

Jeho výhrada přitom nesměřuje pouze k vlastnictví médií. Za podstatné považuje překrývání několika rolí: investování do médií, financování nadací podporujících novinářské projekty, posuzování důvěryhodnosti médií a zároveň poskytování peněz politickým subjektům.


Do kritiky zahrnuje také politické financování. Někteří lidé z tohoto podnikatelského prostředí podle něj posílají milionové částky politickým stranám a současně jsou prostřednictvím vlastnických, investičních či nadačních vztahů spojeni s mediálním prostředím. Z tohoto souběhu Vávra vyvozuje podezření na širší ideové propojení.

Samotná existence vlastnických, grantových nebo dárcovských vazeb samozřejmě ještě nedokazuje, že investor či poskytovatel grantu určuje redakční obsah konkrétního média. Vávrova námitka míří jinam. Kdyby se obdobná síť finančních a politických vztahů objevila na konzervativní straně mediálního prostředí, byla by podle něj sama o sobě používána jako argument ke zpochybnění nezávislosti příslušných redakcí.

Peníze, politika a důvěryhodnost

Vávra pokračuje tvrzením, že média spojená podle jeho interpretace s tímto prostředím přistupují rozdílně k politikům a novinářům podle jejich politického či ideového zařazení. Píše o miliardářích, kteří dávají desítky milionů politickým stranám, na něž podle jeho názoru dotčená média „úplnou náhodou“ neútočí, zatímco velmi ostře postupují proti novinářům, kteří mohou být pro tyto strany nepříjemní.

Současně připomíná původ některých podnikatelských majetků a výslovně zmiňuje hazard. Ani tady se nedrží při zemi. Hovoří také o „tunelářských uhlo a solár baronech v pozadí toho všeho“, aniž by tuto část svého tvrzení ve facebookovém příspěvku dále rozváděl.


Od německých nadací k dalším českým projektům

Kritiku Vávra neomezuje na Deník N. Bez uvedení názvu v samotném příspěvku hovoří také o jiném „ultralevicovém ‚nezávislém‘ blogísku“, jehož rozjezd podle něj zaplatily nadace německých komunistů a zelených společně s miliardáři, kteří vydělali na spekulacích. „NEZÁVISLÁ ŽURNALISTIKA!“ komentuje to ironicky.

Podrobnosti a odkazy na zdroje přenechává původnímu článku Michala Půra, na který svůj komentář navazuje. Současně poznamenává, že Půrův rozbor podle něj ještě není úplný a nevěnuje se například dalším projektům české mediální scény. „A to se ještě nevěnoval takovým gigantům nezávislosti, jako je For Rum,“ píše Vávra.


Jeden okruh jmen, několik různých rolí

Nejkonkrétnější část Vávrova příspěvku přichází v závěru, kde přebírá shrnutí Půrova článku. Hovoří o okruhu přibližně dvaceti jmen a některá přímo vypočítává: Vohánka, Winkler, Hájek, Fryc, Barta, Beran, Muchna či Horákovi.

Podle shrnutí, které Vávra cituje, se tito lidé v různých kombinacích objevují v několika oblastech českého mediálního a veřejného života. Uvádí vlastnictví Deníku N a části Respektu, financování Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, grantovou podporu dalších médií, investice nebo úvěrování některých projektů a také finanční podporu politických subjektů.

„Jeden okruh zhruba dvaceti jmen — Vohánka, Winkler, Hájek, Fryc, Barta, Beran, Muchna, Horákovi a další v různých kombinacích: vlastní Deník N a čtvrtinu Respektu, tvoří rozhodující část příjmů NFNŽ, který granty dotuje Deník N, Hlídacího psa, Voxpot, Alarm i Page Not Found a současně známkuje důvěryhodnost všech českých médií, úvěruje Voxpot, zainvestoval rozjezd Page Not Found, miliony financoval kampaň současného prezidenta (iROZHLAS) a přes účelový spolek poslal od roku 2020 pěti stranám jedné poloviny spektra 54 milionů korun,“ shrnuje Vávra pasáž z Půrova textu.

Právě souběh několika různých rolí kolem relativně omezeného okruhu lidí považuje za podstatný. Nejde podle něj jen o otázku, kdo vlastní konkrétní médium, ale také o to, kdo financuje organizace poskytující médiím granty, kdo podporuje vznik nových projektů, kdo se podílí na posuzování jejich důvěryhodnosti a kdo zároveň finančně vstupuje do politiky.

Co vlastně znamená nezávislé médium?

Tady se Vávrova kritika dostává za hranice jednotlivých jmen a redakcí. Samotná skutečnost, že médium financuje podnikatel, investor nebo nadace, automaticky neznamená, že není redakčně nezávislé. Každé soukromé médium musí mít ekonomický model a vlastnictví, předplatné, reklama, investice či nadační podpora jsou různé způsoby, jak jeho provoz financovat.


Vávra na tuto otázku odpovídá především kontrastem. Jestliže je financování konzervativního média lidmi podporujícími pravicové politické strany relevantní informací při posuzování jeho důvěryhodnosti, měla by podle něj stejná optika platit i opačným směrem. V tom vidí zásadní problém české debaty o médiích.
Miliardáři, levice a „sebevražedná strategie“

Vedle systémové kritiky přidává Vávra také výrazně osobnější a ideologičtější komentář. Za „největší megabizár“ označuje situaci, kdy miliardáři, jejichž podnikání považuje za morálně problematické, finančně podporují projekty či prostředí spojené podle něj s radikální levicí.

„Jako největší megabizár mi přijde, že miliardáři, ještě navíc z tak amorálních zlodějských byznysů, jako je hazard, posílají peníze komoušům, kteří by je při první příležitosti obrali o všechno a poslali do tepláků. Sebevražedná strategie. Morálka komoušů, kteří nenávidí miliardáře, ale bez problémů si peníze od miliardářů berou, mě naopak nepřekvapuje vůbec,“ píše.

Je to typicky vávrovská formulace, ostrá, ironická a bez diplomatického odstupu. Pod expresivním jazykem ale zůstává otázka, která přesahuje jeho spor s konkrétními médii: zda má být struktura financování součástí veřejného posuzování důvěryhodnosti médií a zda se tento požadavek uplatňuje stejně bez ohledu na jejich politickou orientaci.

Vávra má v tomto ohledu jasno. Pokud jsou peníze, vazby investorů a jejich politické aktivity relevantní při hodnocení jedné části mediální scény, musí být podle něj stejně relevantní také u té druhé. Jeho příspěvek tak ve výsledku není jen útokem na několik konkrétních redakcí. Míří na samotnou představu, že označení „nezávislé médium“ může stát mimo otázku, kdo dané médium vlastní, kdo jej financuje a jaké další politické či společenské zájmy se kolem těchto peněz pohybují.