Advokát, poslanec a předseda PRO Jindřich Rajchl upozorňuje, že se v české veřejné debatě stále častěji přestávají řešit samotná zjištění a pozornost se přesouvá k člověku, který je zveřejnil. Podle něj je Thomas Paukner, autor vystupující na sociálních sítích pod přezdívkou Thomas Paukner, který v posledních měsících publikuje velmi ostré a detailně podložené texty založené na veřejně dostupných zdrojích, jen dalším výrazným příkladem tohoto trendu.

Ještě citlivější jsou ale texty, v nichž Paukner rozkrývá vazby kolem zbrojařského impéria Michala Strnada a skupiny Czechoslovak Group⁠. Právě zde se jeho analýzy dostávají k samotnému centru mocenského zákulisí. Paukner popisoval vazby Strnadova holdingu na bývalé ministry, vysoké úředníky, důstojníky civilní rozvědky i lidi pohybující se v bezprostředním okolí Pražského hradu a prezidenta Petra Pavla, včetně poradců, lobbistů a bývalých bezpečnostních figur. 

Velkou pozornost vzbudily i jeho texty o armádních a hradních plesech, kde podle zveřejněných dokumentů a sponzorských seznamů dochází k mimořádně těsnému prolínání zbrojařů, dodavatelů armády, představitelů Ministerstva obrany, Kanceláře prezidenta republiky i lidí odpovědných za zakázky v hodnotě desítek miliard korun. Jinými slovy, Paukner nesahá na marginální témata. Sahá na prostředí, kde se střetává obrovský kapitál, politický vliv, zákulisní kontakty a státní moc. A právě proto je pozoruhodné, že tak velká část debaty stále směřuje spíše k pátrání po jeho identitě než k pečlivému prověřování faktů, která zveřejňuje.


Místo otázek, zda zveřejněná čísla sedí, zda jsou faktury pravé a zda předložené účetní vazby dávají smysl, se stále častěji objevuje jiná otázka. Kdo je vlastně Thomas Paukner? Kdo stojí za profilem? Kdo mu dodává informace? Kdo ho financuje? Jaké má motivace? Komu slouží?

Rajchl upozorňuje, že právě zde se dostáváme k jádru problému. Ve chvíli, kdy se hlavním tématem stane identita whistleblowera místo obsahu jeho zjištění, začíná se z veřejné debaty vytrácet to podstatné. Neřeší se fakta, ale nositel informace. Nepitvají se dokumenty, ale autor. Pozornost se přesouvá od nepříjemných otázek k tématu, které je pro mnohé výrazně pohodlnější.

Samozřejmě lze namítnout, že identita autora může být relevantní. Ano, může. Nikdo netvrdí, že anonymní autor nemůže mít vlastní motivace, osobní zájmy nebo politické preference. Jenže právě proto je potřeba vracet debatu k tomu, co je objektivně ověřitelné. Faktura nemá politické názory. Registr smluv nesympatizuje s opozicí ani s vládou. Účetní závěrka nevolí žádnou stranu. Dokument buď odpovídá realitě, nebo ne.

Právě v tom spočívá paradox, na který Rajchl poukazuje. Pokud někdo přinese veřejně ověřitelné dokumenty a konkrétní data o nakládání s veřejnými penězi, první otázka by neměla znít, kdo materiál zveřejnil. První otázka by měla být mnohem prostší a zároveň podstatnější: sedí to?


A právě to je podle Rajchla nebezpečný trend, který dalece přesahuje osobu Thomase Pauknera. Dnes je terčem pozornosti on. Včera to byl někdo jiný a zítra to může být kdokoliv další, kdo zveřejní materiály nepohodlné pro lidi s mocí, vlivem nebo přístupem k veřejným penězům. Samotné jméno je ve skutečnosti druhořadé. Podstatné je, jak společnost reaguje na nepříjemná zjištění.

Pokud je prvním reflexem hon na whistleblowera místo snahy ověřit fakta, nevypovídá to primárně nic o whistleblowerovi. Vypovídá to mnoho o médiích, institucích i o stavu veřejné debaty. Ve chvíli, kdy nás začne více zajímat autor než samotná data, přestává být hlavním problémem anonymita člověka, který informace zveřejnil. Hlavním problémem se stává neochota zabývat se pravdou ve chvíli, kdy je nepohodlná.

Proto je otázka „Kdo je Thomas Paukner?“ ve skutečnosti špatná. Mnohem důležitější otázka zní jinak. Pokud někdo předložil ověřitelné dokumenty a konkrétní data o nakládání s veřejnými penězi, proč se stále více řeší ten, kdo je zveřejnil, a stále méně to, co skutečně odhalil?