Tvrzení, že Rusko nebo Čína mohou vojensky obsadit Grónsko, vychází ze zásadního nepochopení podstaty moderních vojenských operací, zvlášť těch arktických. Grónsko není opuštěný kus ledu na okraji mapy, ale jeden z nejmonitorovanějších regionů světa, který je pevně začleněn do západních systémů včasného varování, průzkumu, protivzdušné obrany i podmořského sledování. Každý významnější letecký nebo námořní pohyb je zachycen dlouho před tím, než by se mohl přiblížit k pobřeží, a možnost skrytého přesunu sil zde prakticky neexistuje.


Invaze se přitom nedefinuje okamžikem, kdy se první jednotky dotknou půdy, ale schopností tyto jednotky udržet v bojeschopném stavu týdny a měsíce. To předpokládá nepřetržitou vzdušnou převahu, kontrolu mořských tras na vzdálenosti v řádu tisíců kilometrů, arkticky certifikované vojáky, techniku, palivo, munici, funkční přístavy, letiště, sklady, opravárenské kapacity i systém zdravotnické evakuace. Jakmile se jeden z těchto prvků přeruší, celé uskupení se stává bezmocným.

Tyto skutečnosti přitom nejsou žádným tajemstvím. Zná je každý vojenský velitel, každý absolvent vojenské akademie i odborní poradci, kteří se bezpečnostní problematikou dlouhodobě zabývají. Jsou součástí elementárního profesionálního vzdělání a právě proto by je měl znát i prezident Donald Trump, pokud se k otázce Grónska vyjadřuje v rovině strategických úvah.


Bez logistiky se armáda nerozpadá symbolicky, ale fyzicky. V mrazech technika selhává, palivo houstne, zásoby mizí a zdravotní komplikace narůstají geometrickou řadou. V Arktidě se zásobování mění v hlavní bojiště a ten, kdo ho neovládá, prohrává bez ohledu na počet nasazených vojáků.

Grónsko je proto chráněno především svou geografií, poté logistickou realitou a teprve následně alianční integrací. Tyto tři vrstvy dohromady činí vyprávění o možné invazi strategicky prázdným. Nejde o podcenění soupeřů, ale o střízlivé čtení faktů, které ukazují, že tento scénář patří spíše do světa politických fantazií než do seriózního vojenského plánování.