V dnešní době řešíme, kdy je člověk skutečně dospělý. Někdo tvrdí, že v osmnácti letech, jiný až po dokončení školy, další po narození prvního dítěte. Pro indiány z mocné powhatanské konfederace na území dnešní Virginie však byla odpověď mnohem radikálnější. Dospělým se člověk nestal dosažením určitého věku. Musel nejprve zemřít. Přinejmenším z pohledu společnosti.

Rituál známý jako huskanaw patří mezi nejpozoruhodnější iniciační obřady, jaké kdy historici zaznamenali. Zatímco většina kultur symbolicky oddělovala dětství od dospělosti různými zkouškami odvahy, půstem nebo samotou, Powhatané šli mnohem dál. Jejich cílem bylo doslova vymazat minulý život mladého člověka a vytvořit z něj nového člena společnosti.  

První zprávy o tomto obřadu přinesl již anglický dobrodruh a kolonista John Smith na počátku sedmnáctého století. Nejpodrobnější popis však zanechal historik a plantážník Robert Beverley, který vydal roku 1705 slavné dílo o tehdejší Virginii. Beverley popsal obřad, při němž byli dospívající chlapci odděleni od rodin a podrobeni mimořádně tvrdé zkoušce.  


Ještě podivnější však bylo to, co se odehrávalo doma. Matky mezitím oplakávaly své syny podobně, jako by skutečně zemřeli. Připravovaly předměty potřebné pro pohřební obřady a celá komunita se chovala tak, jako by dítě přestalo existovat. Nebyla to metafora. Pro Powhatany byl chlapec skutečně mrtvý a na jeho místo měl nastoupit nový člověk.  

Po skončení nejtvrdší části obřadu následovalo dlouhé období života v lesích pod dohledem starších mužů. Teprve po několika měsících se iniciovaní vraceli do vesnice. A tehdy přicházela nejneobvyklejší část celého procesu. Očekávalo se od nich, že si nebudou pamatovat nic ze svého předchozího života.

Měli zapomenout vlastní jméno. Měli zapomenout tváře rodičů. Měli zapomenout jazyk, kterým od narození mluvili. Podle Beverleyho se učili znovu hovořit a chovali se, jako by se právě narodili. Pokud někdo projevil známky vzpomínek, mohl být podroben obřadu znovu. Druhé absolvování však bylo podle dobových záznamů natolik nebezpečné, že jej mnozí nepřežili.  

Modernímu člověku může taková představa připadat děsivá. Přesto v sobě skrývá zajímavou logiku. Powhatanská společnost totiž nevnímala dospělost jako pokračování dětství. Chápala ji jako vznik úplně nové identity. Chlapec, který se vrátil z lesa, už nebyl synem svých rodičů v původním smyslu. Stal se mužem odpovědným za komunitu, lov, obranu i budoucnost kmene.  


Je samozřejmě otázkou, nakolik byly skutečné ztráty paměti reálné a nakolik šlo o společenskou hru, kterou museli účastníci přijmout. Současní badatelé upozorňují, že některé koloniální zprávy mohly být zveličené nebo ne zcela správně pochopené. Jisté však je, že huskanaw skutečně existoval a představoval jeden z nejdůležitějších náboženských a společenských obřadů Powhatanů.  

Možná právě proto tento příběh fascinuje i po více než čtyřech stech letech. Nejde totiž jen o exotickou kuriozitu z dávné Ameriky. Je to připomínka, že různé civilizace si zcela odlišně odpovídaly na jednu základní otázku: kdy se z dítěte stává dospělý člověk. Zatímco naše společnost tuto hranici stále rozmazává, Powhatané ji vytesali s neobyčejnou tvrdostí. Aby se mohl narodit muž, musel nejprve zemřít chlapec.