Praha je město, kde se historie neukládá jen do archivů a kronik, ale doslova do zdí, trámů a kamenů. Někdy člověk chodí po dlažbě nebo po schodech a vůbec netuší, že pod nohama leží materiál spojený s jednou z nejtemnějších událostí českých dějin. A právě takový příběh se váže k popravě sedmadvaceti českých pánů po porážce stavovského povstání na Bílé hoře.

Když habsburská moc rozhodla o exemplárním trestu pro vůdce českého odboje, nešlo jen o obyčejnou exekuci. Měla to být demonstrace síly, psychologický vzkaz celé zemi a zároveň divadelní představení strachu. Na Staroměstském náměstí proto muselo vyrůst velké popraviště. Jenže Praha roku 1621 nebyla městem neomezených zásob. A právě tehdy se objevil problém, který dnes zní skoro neuvěřitelně. Nebylo dřevo.

Podle dochovaných vyprávění a pražských tradic se proto sáhlo po trámoví připraveném pro opravu chrámu Matky Boží před Týnem. Dřevo bylo určeno na krovy slavného kostela, jenže politická moc měla po Bílé hoře přednost před vším. Náhle nebyla důležitá oprava chrámu, ale rychlá a demonstrativní poprava těch, kteří se postavili císaři Ferdinandovi II. A tak se z materiálu určeného pro sakrální stavbu stala konstrukce pro smrt.


Staroměstská exekuce z 21. června 1621 byla pečlivě zinscenovaným aktem státní moci. Na náměstí stálo lešení potažené černou látkou. Okolo hlídkovali vojáci. Městské brány byly uzavřeny, aby nikdo neutekl a aby Praha celé představení strachu sledovala až do konce. Kat Jan Mydlář postupně popravil tři pány, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. Mezi nimi byli i známé osobnosti českých dějin jako Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic nebo Jan Jessenius.  

Jenže příběh dřeva tím neskončil. Po exekuci se ukázalo, že mniši od Týna už trámy nechtějí zpět. Materiál byl spojen s krvavou podívanou a s veřejnou popravou českých stavů. V době hluboce náboženské společnosti to nebyla maličkost. Dřevo nasáklé symbolikou smrti a trestu už pro chrám nepůsobilo vhodně. A tehdy dostalo nový život.

Podle pražské tradice bylo následně využito v nemocnici Na Františku, kde z něj vzniklo schodiště. To je fascinující detail českých dějin. Materiál určený původně pro chrám se změnil v popraviště a nakonec ve schody, po kterých po generace chodili nemocní, lékaři i řeholníci. Historie se tu proměňuje skoro alchymisticky. Posvátný účel vystřídala státní brutalita a po ní každodenní služba nemocným.


Celý příběh navíc ukazuje ještě jednu věc. Velké dějiny nejsou jen příběhem králů, bitev a manifestů. Někdy je možné pochopit atmosféru doby právě skrze obyčejné věci. Třeba skrze několik trámů, které jednou nesly střechu chrámu, podruhé katovo lešení a potřetí schody v nemocnici. Právě v takových detailech bývá historie nejsilnější.

Dnes lidé na Staroměstském náměstí fotografují orloj, sedí v kavárnách a poslouchají pouliční hudebníky. Jen málokdo si uvědomuje, že právě zde se odehrálo jedno z nejdramatičtějších představení českých dějin. A ještě méně lidí ví, že část tohoto příběhu možná dlouhá staletí přežívala ve dřevěném schodišti staré pražské nemocnice.



Zdroje: 1. Staroměstská poprava 1621 – ČT edu; 2. Památky a připomínky historické exekuce v Praze