Švýcarsko a Norsko rozhodně nejsou země, které by Evropská unie běžně považovala za své strategické ekonomické soupeře. Patří mezi její nejbližší obchodní partnery, jejich podniky jsou hluboce zapojené do evropských dodavatelských řetězců a obě země jsou součástí širšího evropského hospodářského prostoru. Přesto právě na jejich příkladu začíná být vidět problém, který může v příštích letech významně změnit ekonomickou mapu Evropy.

Evropská unie se snaží chránit vlastní průmysl před globální nadprodukcí, nerovnými podmínkami hospodářské soutěže a stále aktivnější průmyslovou politikou ostatních velkých ekonomik. Používá proto cla, kvóty, subvence a další nástroje hospodářské bezpečnosti a současně diskutuje o preferencích pro výrobky s evropským původem. Jakmile však Brusel začne rozhodovat, kdo má mít k této ochraně přístup a kdo nikoli, musí současně odpovědět na citlivou otázku. Kde vlastně končí evropský hospodářský prostor?

Nový evropský režim pro dovoz oceli tuto otázku ukázal velmi názorně. Od 1. července 2026 činí celkový objem bezcelních dovozních kvót přibližně 18,3 milionu tun oceli ročně. Na dovoz nad příslušné kvóty se vztahuje clo ve výši 50 procent. Opatření platí pro třetí země včetně Švýcarska. Norsko, Island a Lichtenštejnsko jsou jako státy Evropského hospodářského prostoru z tohoto režimu vyňaty, i když se na ně vztahují požadavky na dohledatelnost země, kde byla ocel původně roztavena a odlita.

Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že hranice je jasná. Členové Evropského hospodářského prostoru zůstávají uvnitř, zatímco Švýcarsko se svým systémem bilaterálních dohod stojí mimo něj. Jenže další evropská ochranná opatření ukazují, že skutečnost je podstatně složitější.

Švýcarsko zjišťuje cenu svého postavení mimo EHP

Švýcarsko je zvláštní případ evropské integrace. Není členem Evropské unie ani Evropského hospodářského prostoru, ale prostřednictvím rozsáhlého systému bilaterálních dohod je s ekonomikou EU velmi těsně spojeno. Tento model umožnil zemi zachovat vysokou míru politické a obchodní autonomie a současně využívat výhod intenzivních hospodářských vztahů s Unií.


Ocel je konkrétním příkladem. Švýcarsko požadovalo, aby jeho ocelářské výrobky byly z nových evropských opatření vyňaty. Bern argumentoval tím, že švýcarská produkce nepřispívá ke globální nadkapacitě a naopak podporuje fungování regionálních dodavatelských řetězců důležitých pro evropské průmyslové ekosystémy. Brusel však Švýcarsku stejné postavení jako státům EHP nepřiznal.

Výsledek je symbolicky významný. Švýcarská ocel může být součástí evropského výrobního řetězce, ale z hlediska nového obchodního režimu pochází ze třetí země. Na dovoz nad přidělenou kvótu se proto vztahuje padesátiprocentní clo.

Nejde přitom pouze o ocel. Švýcarská vláda v lednu jednala s Evropskou komisí také o ochranných opatřeních proti dovozu některých feroslitin na bázi manganu a křemíku, která EU zavedla v listopadu 2025. Tato opatření se vztahují i na Švýcarsko. Bern proto upozorňuje, že opatření vytvořená jako reakce na světovou nadprodukci mohou zasahovat také zavedené regionální výrobní řetězce uvnitř Evropy.

Financial Times nyní upozornily na ještě širší problém. Švýcarsko spolu s Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem sleduje rostoucí evropský důraz na subvence, průmyslovou politiku a požadavky typu „Made in Europe“. Čím více bude přístup k evropské podpoře, strategickým zakázkám nebo jiným výhodám záviset na původu výrobku, tím důležitější bude přesná definice toho, co vlastně znamená „evropský“.

Pro Švýcarsko tím vzniká nové dilema. Jeho tradiční model byl založen na předpokladu, že lze stát politicky mimo hlavní evropské integrační struktury a současně zůstat hospodářsky velmi blízko jejich jádru. Pokud však EU začne vlastní průmyslový prostor aktivněji chránit, může mít institucionální vzdálenost od Bruselu stále konkrétnější ekonomickou cenu.

Ani členství v EHP už nemusí být úplnou ochranou

Ještě zajímavější je Norsko. Na rozdíl od Švýcarska je členem Evropského hospodářského prostoru. Prostřednictvím Dohody o EHP je součástí jednotného evropského trhu, přijímá značnou část související evropské legislativy a jeho ekonomika je s EU mimořádně úzce propojena.

Proto bylo Norsko spolu s Islandem a Lichtenštejnskem z nového evropského režimu pro dovoz oceli vyňato. Evropská komise ještě 31. srpna potvrdila, že bezcelní kvóty ve výši 18,3 milionu tun a padesátiprocentní clo nad ně se na země EHP nevztahují.


Norský premiér Jonas Gahr Støre přitom uznal, že Evropa čelí skutečnému problému globální nadprodukce, především v Asii, současně však odmítl, aby byla ochranná opatření uplatňována také proti norskému exportu. Norská vláda později uvedla, že Brusel případ feroslitin označil za jednorázovou záležitost. Oslo ale současně upozornilo, že neexistuje záruka, že se něco podobného nebude opakovat.

Právě tato nejistota vystihuje norský problém. Země je součástí jednotného trhu, přejímá rozsáhlou část evropských pravidel a její firmy jsou zapojené do evropských průmyslových řetězců. Nemá však stejné postavení jako členské státy při konečném politickém rozhodování uvnitř Evropské unie.

Dokud byla hlavním směrem evropské hospodářské politiky liberalizace trhu, tento institucionální rozdíl mohl být ekonomicky méně viditelný. V okamžiku, kdy EU začíná stále intenzivněji používat společné finanční nástroje, průmyslové subvence, ochranná opatření, pravidla původu a strategické preference jako součást hospodářské bezpečnosti, se absence Norska u rozhodovacího stolu stává podstatnější.

Norská vláda to letos připustila neobvykle otevřeně. Ve svém zahraničněpolitickém vystoupení v parlamentu konstatovala, že rozdíl mezi členstvím v Evropské unii a členstvím v EHP se stává zřetelnější. Důvodem podle ní není oslabení samotného EHP, ale skutečnost, že Evropská unie v reakci na geopolitické změny rozšiřuje spolupráci do oblastí, které Dohoda o EHP nepokrývá. To už není pouze obchodní spor o několik průmyslových výrobků. Je to debata o politické a ekonomické ceně přístupu k evropskému trhu.

Evropa může vytvořit několik hospodářských kruhů

Případy Švýcarska a Norska ukazují, že vznikající evropský hospodářský prostor nemusí mít jednu jednoduchou hranici. Spíše se může postupně vytvářet několik soustředných kruhů s rozdílnou úrovní přístupu, ochrany a možnosti ovlivňovat pravidla.


Další kruh tvoří Norsko, Island a Lichtenštejnsko prostřednictvím Evropského hospodářského prostoru. Mají velmi hluboký přístup k jednotnému trhu a přebírají velkou část jeho pravidel, nemají však stejné politické postavení při jejich tvorbě. Spor o feroslitiny ukazuje, že ani jejich pozice nemusí být v nové éře evropské průmyslové politiky ve všech oblastech samozřejmá.

Za nimi stojí Švýcarsko se systémem bilaterálních dohod. Je ekonomicky hluboce propojené s EU, ale jeho přístup není založen na členství v EHP. Případ oceli nyní ukazuje, že tento rozdíl může mít přímý dopad na podmínky obchodu.

Další skupinu tvoří státy s dohodami o volném obchodu. I mezi nimi nový evropský ocelářský režim rozlišuje. Polovina celkového objemu bezcelních kvót, tedy 9,15 milionu tun, je vyhrazena partnerům Evropské unie s dohodami o volném obchodu. Systém tedy vytváří různé úrovně přístupu k chráněnému evropskému trhu.

Evropský hospodářský prostor se tak může postupně měnit z prostředí definovaného především společnými pravidly na prostor, v němž bude stále více záležet také na institucionální blízkosti k Evropské unii a na tom, zda se konkrétní země nachází uvnitř, nebo vně jednotlivých evropských hospodářských nástrojů.


Právě na toto riziko upozorňují země stojící těsně za politickou hranicí EU. Jejich argument je jednoduchý. Evropská konkurenceschopnost nemusí být totožná pouze s konkurenceschopností 27 členských států, pokud skutečný evropský průmyslový prostor jejich hranice překračuje.

Za tímto sporem se ale skrývá ještě hlubší otázka. Evropská unie se mění z projektu, jehož jednou z hlavních ekonomických priorit bylo odstraňování hranic, také v nástroj ochrany vlastního hospodářského prostoru. Jakmile se však začne chránit, musí stále přesněji rozhodovat, kdo se nachází uvnitř.

Švýcarsko a Norsko dnes zjišťují, že odpověď nemusí být samozřejmá. Jejich zkušenost tak může ukazovat, jak bude vypadat nová ekonomická mapa Evropy. Nikoli jako jediná hranice mezi Evropskou unií a zbytkem kontinentu, ale jako několik hospodářských kruhů s rozdílnými právy, povinnostmi a především rozdílnou mírou ochrany.



Zdroje: 1. European Commission – Factsheet: EU steel measure⁠; 2. European Commission – Steel Regulation and melt-and-pour requirements⁠; 3. Swiss State Secretariat for Economic Affairs – Trade remedies⁠; 4. Norwegian Government – EU safeguard measures on ferroalloys⁠; 5. Norwegian Government – Foreign policy address to the Storting 2026⁠