Dick Cheney byl prototypem profesionálního politika, který se po celá desetiletí nezabýval ničím jiným, než budováním politických kontaktů a skrze vliv svých známostí vlastnímu politickému růstu. Mohl proto o sobě říkat (a měl pravdu), že se znal osobně se všemi republikánskými prezidenty Nixonem počínaje. Byl personálním šéfem štábu Henryho Forda, jako kongresman v éře Ronalda Reagana byl vysoce postaveným republikánem ve zvláštním výboru Sněmovny reprezentantů pro vyšetřování tehdy Amerikou hýbajícím skandálem Irangate. Byl chráněncem kariérně stoupajícího republikánského úředníka Donalda Rumsfelda, toho Rumsfelda, který v administrativách Geralda Forda i George Bushe mladšího v pozicích ministra obrany proslul chutí válčit, válčit a válčit.
 
Když se Dick Cheney stal ministrem obrany v administrativě George Bushe staršího, byl to on (pod významným vlivem Rumsfelda), kdo amerického prezidenta v roce 1991 přesvědčil o tom, že traumata z Vietnamské války či provalení aféry s nelegálním financováním zbraní íránským kontras, lze napravit jen „nějakou“ úspěšnou válkou. V Cheneyho hlavě, souhrou událostí na Středním východě, vzniknul nápad pro první válku v Zálivu v roce 1991 a Bush starší byl tomuto tažení nakloněn. Cheney posléze mohl o rychlé a relativně snadné vítězství v této válce opřít svoji hlavní politickou tezi: válka je věc, na kterou může být Amerika hrdá.

 
Když si George Bush mladší vybral Dicka Cheneyho za svého viceprezidenta (mohlo to být i horší, nabízel se John McCain), asi netušil, jak zásadně tento muž ovlivní jeho zahraniční politiku a jak „válečnickou“ tvář jí vtiskne. Lze samozřejmě namítnout, že Bushův politický odpor k „budování národa v zahraničí“ vzal okamžitě za své útokem na Světové obchodní centrum v New Yorku v roce 2001, neboť on, jako prezident, prostě asi nějak reagovat musel. Pravdou ale je, že to byl Dick Cheney, který jej v hysterii amerického veřejného mínění po útoku na „dvojčata“ natlačil do dvacetileté války v Afghánistánu a také do druhé války v Zálivu. Bushova matka Barbara i Bush starší mladého prezidenta varovali před Cheneyho válečnými ambicemi a doporučovali synovi, aby držel svého viceprezidenta zkrátka. Při jakési příležitosti dokonce Bush mladší připustil, že musel své matce říci, že „prezidentem USA jsem já, přestaň mi do Cheneyho mluvit“. Své rodiče ale měl poslouchat pečlivěji, jak ukázala budoucnost.
 
Dick Cheney změnil americké republikánství na neokonzervativní„cheneyismus“ charakterizovaný upřednostňováním vojenského řešení i tam, kde by byla diplomacie fungovat mohla. Zcela odmítnul realismus Bushe staršího ve vztahu k Moskvě i Bagdádu. Vymezil se proti Bushovu prozíravě opatrnému vystoupení v Kyjevě v létě roku 1991 (tzv. Chicken Kiev Speech), ve kterém Bush starší obezřetně vyzýval spíš k reformě Sovětského svazu než k jeho rozpadu a varoval tehdy Ukrajinu, že odtržením od Sovětského svazu by tato země mohla „sklouznout k sebevražednému nacionalismu“. Tím Cheney významně pomohl nasměrovat americkou zahraniční politiku v této části světa k vývoji, jehož neblahé důsledky vidíme dnes. A byl to opět on, kdo prosazením druhé invaze do Iráku (2003) pomohl zavléci USA do nekonečné války, kterou nemohla vyhrát a jejíž důsledky vývoj na Blízkém a Středním východě jednak politicky zcela vykolejily a vytvořily prostor k nástupu radikálních islamistických sil, jednak napomohly výbuchům antiamerických a protizápadních nálad.
 
Cheneyhoneokonské válečnictví (společenským či ekonomickým konzervativcem nikdy nebyl) nakazilo konzervativce i v Evropě a ve svých důsledcích napomohlo jejich erozi. Dnešní ODS v Čechách a její opakovaná orwellovská (vlastně cheneyovsko-rumsfeldovská) teze „válka je mír“, která pomohla tuto stranu v naší zemi zničit, jsou tomu pro nás smutným příkladem.
 
Dick Cheney sám sebe samolibě považoval za „nejlepšího z Bushových republikánů“. I proto si představoval, že svého šéfa – Bushe mladšího – má právo učit „řídit svět“. Cheneyho fakticky šílené nápady přiblížily svět k okraji velké války a Donald Trump měl pravdu, když v předvolební prezidentské kampani v roce 2024 označil Cheneyho za politika, který „vtáhnul Ameriku do nekonečných válek“.
 
Zbavit se „cheneyismu“ však nebude nijak lehké, jak vidíme v dnešním světě. Proto bychom měli o politickém dědictví Dicka Cheneyho přemýšlet bez obvyklé nostalgie, ale realisticky, objektivně a kriticky.