Tenkrát jsme se zbavili vlády neschopné opustit třídní boj, centrální řízení veškeré ekonomiky země a uvolnit propagandistické sevření svobodou slova a pohybu. Dnes jsme ve stavu, kdy bruselští komunisté s novou tváří zeleného internacionalismu vládnou stejně jako tenkrát Moskva. Za vyslovení názoru si můžeme posedět pár let v base, a navíc nám už dnes v naší zemi skoro nic nepatří. Tenkrát naši moskevští poskoci mou vlast ideologicky zaprodali a jejich nástupci po roce 89 ji rozprodali. Už jen zbývá nás pomocí čachrování s energiemi připravit o domy a byty i s klíči, kterými jsme si na tuto cestu tak nadšeně zvonili.
Stál jsem na Václaváku, pozoroval les našich vlajek, a přemýšlel o holubičí povaze národa. Vlnění těl mi posunulo na dosah jednoho Vidláka s velkým V. Možná ho také, při sledování tribuny přes naši vlajku s „okovaným“ cepem na žerdi napadlo, že Žižka by se hodil! Zvláštní je, že film o tomto našem slavném Janovi jde právě do našich kin. Právě včas. Doufám, že tam dojde. Ostatně i zmíněný Vidlák se umí velmi dobře ohánět perem, a možná i vidlemi, ale než jsem mu to stačil říct, vlnění ho posunulo z dosahu. Za vlajkou s cepem se však objevil někdo, jehož jméno zvedlo snad všechny ruce i vlajky ČECŮ, MORAVANŮ, SLEZANŮ a srdce nejen Božen, ale všech se zrychlila.
Žižkovo vojsko, muži, ženy i starší děti dokázali porazit každého protivníka. Věřili v Boha, v sebe, svého velitele a jeden druhému. Rozhodně nebyli dokonalí, a přesto nebyli nikdy poraženi. Možná proto, že se nepřátel nelekali a na množství nehleděli. Snad v nás po nich něco zbylo.
A jak tam řekl jeden žijící generál: Je lepší zemřít v boji, než hladem a zimou! Tedy pro muže. Copak nám asi přinese ten letošní podzim?
Karel Petřík