Potíž této dámy, která je určitě vynikající novinářkou, je v tom, že má v sobě uloženo několik politických identit z minulosti. Zvláště silná je její vazba na bývalého prezidenta Václava Klause. 

V jednom z rozhovorů, které J. Bobošíková poskytla, se dokonce „šavlovala“ o politický odkaz bývalého prezidenta s nejvýraznějšími tvářemi jinak pravicového hnutí Motoristů.

Při vší úctě k Václavu Klausovi, má ovšem tento jistě pozoruhodný muž za sebou také jistou politickou zátěž z 90.tých let, kterou vnímají velmi negativně zj. ti levicoví voliči, kteří ještě zbyli a uvažují o tom, že by volili skutečně levicový politický subjekt.

Nedávno jsem byl s V. Klausem na celkem zajímavém kongresu v Istanbulu. Oba dva jsme tam měli projev. Oba dva, vcelku nezávisle na sobě jsme konstatovali, že máme na situaci ve světě podobné názory. Ale v 90. letech jsme tyto názory podobné neměli.

Kromě toho v jednom rozhovoru J.Bobošíková na otázku na její někdejší členství v 0DS v 90.tých letech k mému úžasu sdělila, že politické cíle Stačilo! jsou podobné cílům ODS právě z 90.tých let. Doufám, že neměla na mysli poněkud "chaotický" průběh privatizace v té době. 

Nedávno jsem si někde přečetl, že J.Bobošíková na otázku, kterou jí položil dychtivý novinář, zda Stačilo!  je "radikálně levicové ", jak to tvrdí nominální šéf této koalice Šterzik alias Vidlák, odvětila, že toto hnutí není radikálně levicové.

A jaké tedy je? Proč by ho tedy levicový volič měl vlastně volit, když může rovnou volit hnutí ANO, či SPD, které se občas levicově tváří, anebo sociální demokracii. Prostě na výběr je více možností.

Kromě toho, s výjimkou těch méně renomovaných agentur pro výzkum veřejného mínění, se koalice Stačilo! neprosazuje s bezpečnou rezervou nad hranicí 5 % volebních preferencí. Až to by dávalo vysokou pravděpodobnost její účasti v příští sněmovně.

Problém J. Bobošíkové a koalice Stačilo!  je v tom, že tato dáma je jakýsi mentor předsedkyně KSČM Konečné. Takže si těžko umím představit, že by K. Konečná při takto zavedené relaci vztahů mezi oběma ženami dokázala J. Bobošíkové říci, že by o některých věcech ze své minulosti měla spíše mlčet, nežli o nich mluvit a obhajovat je.