Svátek má: Miriam

Komentáře

Omyly o domácím násilí

Domácí násilí je fenoménem dneška a na všech úrovních se o něm píše a diskutuje.


A tak by se na první pohled zdálo, že už je v této oblasti vše vyjasněno a že jen stačí schválit novelu občanského zákoníku a několika dalších zákonů, aby bylo jasné, jak domácí násilí identifikovat, trestat, potírat a jak ho vůbec ve společnosti eliminovat. Jenomže skutečnost je jako obvykle jiná, složitější.

Nechci se v tomto pojednání zabývat definicí domácího násilí, jak jej má do českého práva zanést právní úprava, která je právě v tuto chvíli v připomínkovém řízení. Ani nechci polemizovat s názory, které se často objevují ve veřejném prostoru, podle nichž byla skoro každá žena během svého života obětí domácího násilí, či jak případů domácího násilí ve společnosti přibývá, ani jak málo se u nás odsuzuje a trestá. Statistiky jsou totiž ošemetné a data nemáme s čím porovnávat, protože společnost se proměňuje a stejné jednání chápeme jinak dnes a jinak před dvaceti lety. Soudní spisy domácích násilníků nikdo z nás podrobně nezná a často je veřejnosti prezentována jen verze jedné strany. Naopak chci každého, kdo má na domácí násilí silný a jednoznačný názor, zlehka upozornit, že věci nejsou ani zřejmé, ani na první pohled patrné, a už vůbec nejsou prvoplánově jednoduché.


Jak se dělá analýza vztahu

První upozornění se týká rychlého hodnocení. On či ona vám vyprávějí, co jim jejich partner včera udělal a jaký je to lump. A i když ten popis může znít děsivě, s modřinami či s fyzickým poraněním, ještě nemusí jít o domácí násilí. K takovému závěru je nezbytná podrobná časová analýza vztahu. V domácím násilí se nic neděje jen tak. Na počátku totiž bývá veliká láska a naprosté okouzlení, jímž si manipulátor (muž, ale stejně často to může být i žena) oběť k sobě vztahově připoutá. Ačkoliv odpovědnost za vztah dvou dospělých mají oba, manipulátorům se obtížně odolává. Muži slibují bezpečný přístav, ženy zase starost o křehkou princeznu.
Přestaňte se přitom podivovat, komu všemu se to může přihodit, a jak byste to do oběti ani do domácího násilníka neřekli. Že je to tak slušný mužský nebo dokonalá žena? Prevence či obrana prakticky neexistuje, když žábu vaříte pomaličku a přitahujete otěže uzamykání vztahu. Manipulátorům přitom neblaze pomáhá evoluce: kdo se k nám hezky chová, k tomu máme tendenci rychle přilnout, zamilovat se a věřit, že se tak hezky bude chovat pořád. Lidé se přece nemění a zkušenost říká, že se chovají až na výjimky stejně. A když se můj milovaný či moje nejdražší hezky chovat přestane, je nejjednodušší začít hledat chyby u sebe. 

Efektivní bojová strategie proti domácímu násilí neexistuje. Jednou možností je útěk, ale k němu se psychicky zdeptaná oběť rozhoduje opakovaně znovu a znovu a znovu, než skutečně koná.

Jak nejčastěji vypadá oběť

Kdo opakovaně telefonuje policii, kdo se naveliko a halasně svěřuje kamarádkám a o útocích svého partnera vypravuje sociálním sítím a do médií, ten bývá na hony daleko typické oběti, jež má snížené sebevědomí, mluví potichu a pomalu odpovídá na dotazy, je spíš ustrašená, zaražená, mlčenlivá a neakční. Pravé oběti domácího násilí bývají spíše vyhaslé a plaché. 

Je třeba se také oprostit od předsudků a přesvědčení o tom, že dozajista víte, jak vlastně domácí násilí vypadá. Má totiž miliony podob a tisíce variant, jde o mnohovrstevnatý pojem a fenomén, s různými obměnami, dopady, důsledky a intenzitami, proto je třeba s otevřenou myslí přistupovat ke každé oběti znovu a od počátku, nepokoušet se nový případ zasadit do známého schématu, klasifikovat, porovnat s jinými případy a zkušenostmi. Důležitým pojmovým znakem domácího násilí je kontrola jednoho partnera partnerem druhým, velmi často vedoucí až k jeho izolaci, tedy k izolaci oběti od přátel, od rodiny, od okolí, od pomoci. V takovém vztahu pak startérem násilí může být cokoliv a velmi často cokoliv nepředvídaného, co oběť není schopna kontrolovat ani ovlivnit. Není-li ve vztahu kontrola, může jít o jiné podoby a formy násilí, například o násilí situační nebo rozchodové, anebo o typ vztahu, kterému laikové říkají „italská domácnost“. A italská domácnost domácím násilím prostě není, byť po něm zůstane modřina a kuchyň plná střepů.

Dobrý pozor je třeba dát na fiktivní oběti, jež se považují za anděla, zatímco agresora vykreslují jako ďábla rohatého. Realita totiž bývá jiná: oběť velmi často bývá přesvědčena, že se prostě nechovala dobře a agresor má právo ji či jeho vychovávat, kritizovat, trestat a omezovat. Analyzovat je proto třeba chování obou aktérů a oba také podrobně vyslechnout. Nestačí vylíčení jenom jedné strany.

Znalecké posudky bohužel nepomáhají

V právní praxi existuje řada oblastí, v nichž mají znalecké posudky a dobrozdání znalců své místo a jednoznačný efekt. Jde zejména o oblasti lékařské a majetkového ocenění. U domácího násilí podobně jako v opatrovnické praxi by se však s nimi mělo šetřit jako s příslovečným šafránem. Neexistuje totiž žádný hodnověrný objektivní test, který by dokázal odhalit, že má někdo za sebou minulost domácího násilí. Na druhé straně stejně neexistují žádné testy, které by jednoznačně vyhodnotily, že oběť vypovídá o násilí pravdivě, či naopak že si vymýšlí a že lže. A tak zůstává domácí násilí oříškem k rozlousknutí soudci, který bude muset pokaždé znovu a znovu provádět a poměřovat důkazy ve prospěch jedné a druhé strany. Lhostejno přitom, zda půjde o řízení trestní, civilní, opatrovnické či jiné. Ukládat znalci za úkol, aby posudkem zjistil, zda ve vztahu bylo či nebylo domácí násilí, je typickou ukázkou soudcova či advokátova nepochopení, k čemu jsou posudky a co je úkolem soudu – prokázat či vyloučit tvrzený stav a všemi stranami uváděné skutečnosti. Je to spíš alibismus a nechuť pustit se do pravé soudcovské práce.

Právě proto je třeba jednou provždy a znovu pokaždé odmítnout návrhy, které by od začátku důvěřovaly tvrzení jen jediné strany. Nic jako: oběť domácího násilí má vždycky pravdu a skutky popisuje přesně tak, jak se odehrály, totiž neexistuje. Jde pouze o zbožné přání některých zástupců pomáhajících profesí a zejména aktivistů, kteří se obětem věnují, oběti zastupují a obětem pomáhají. Bohužel nic jako apriorní pravdivost člověka neexistuje a žádný soud se na tvrzení jedné strany nesmí spolehnout bez dalšího. Už třeba jen proto, že lidská paměť je ošidný a nespolehlivý nástroj, který si pod vlivem emocí, strachu, bolesti, smutku či žalu průběh skutků někdy nepamatuje správně a objektivně. O to horší je věrohodnost traumatizovaných osob, jimž v důsledku traumatu klesá IQ, schopnost řešit úkoly i krátkodobá a dlouhodobá paměť.

Podobné je to se znaleckými posudky traumatizovaných osob. Každý z nás je totiž jiný a jinak reagujeme na různé podněty, dokonce jediný člověk reaguje na tytéž podněty v různé době různě. Nelze tedy znaleckým posudkem doložit, že trauma vzniklo domácím násilím či že je obecně důsledkem konkrétního činu či jednání. Na první pohled traumatizovaný člověk může být traumatizován z jiných důvodů anebo může jít o nepravou oběť.

Pomoc pro násilníky a pro oběti

Do třetice všeho dobrého je třeba zmínit složitou pomoc pro násilníky a pro oběti. Pomáhat obětím je únavná, zdlouhavá a vysilující práce. Může ji dělat jen ten, kdo je o domácím násilí dobře poučen a zachovává sám sobě zdravé tělo i zdravou duši, poskytuje si pravidelnou supervizi a vůbec dbá o to, aby nevyhořel. Pomoc oběti totiž skoro nikdy nebývá okamžitá. Oběť se mnohdy dvacetkrát, třicetkrát, padesátkrát rozhoduje, než dojde ke skutečnému bodu zlomu a je schopna svou situaci řešit. Je plna žalu, strachu, obav, lítosti, lásky, separační úzkosti a neschopnosti poradit si v budoucnu sama. Násilná pomoc či uspěchanost ničemu dobrému nepřispěje. V takových případech se oběť vracívá k manipulátorovi, bere zpět návrhy k soudu a souhlas s trestním stíháním a další kolo manipulativního kolotoče pokračuje. Oběti je proste třeba dát její vlastní dostatečný čas. 

Ideální je rychlý konec: sbalit se a odstěhovat se pryč. Jenomže v životě jsou ideály vzácné a realita bývá složitější, pomalejší, těžší. Pro oběť i pro profese pomáhající a doprovázející. Nezapomínejme, že dlouhodobé domácí násilí přináší traumatický stres, který dokáže rozbít imunitní systém oběti a zvyšuje riziko propuknutí onkologického onemocnění. Je třeba mít hluboký respekt a poskytovat naprosto individualizovaný přístup. Někdy oběť traumatizovaná není ani trochu. A jindy má doživotní pracovní neschopnost. Ne vždy je na místě podávat podnět k zahájení trestního stíhání. Ba právě naopak – je třeba promyslet taktiku a jednotlivé strategické kroky. Paušální řešení totiž není a žádné jednoduché stejně nefunguje.

Stejně složité je to s násilníky. Dvě třetiny násilníků jsou schopny sebereflexe a změny chování, ovšem pod podmínkou, že se změnit chtějí, že touží na sobě pracovat a spolupracovat. Pak je vyhlídka na úspěch a na obnovení vztahu a kontaktu s dětmi nadějná a možná. Tak tomu bývá u násilníků, kteří se dopouštějí separačního násilí proti svému druhovi či družce v okamžiku rozpadu vztahu.

Jedna třetina domácích násilníků však nikdy neuzná, že pochybila. Oni i ony jsou přesvědčeni, že vše, co konali, bylo pro partnerčino či partneřino dobro. Bývají to psychopaté, jejichž postižení neumíme léčit, a charakteroví padouši, kteří jsou přesvědčení o své neomylnosti a o nespravedlnosti tohoto světa. Kdo je bez viny, ten nevyhledává psychoterapeutickou pomoc. A násilím, trestem nebo befelem mu pak pomoci nejde. Není výjimkou, když manipulátor/manipulátorka dokáže dlouhodobě hrát takovou komedii, že „opije rohlíkem“ celou rodinu, všechny přátele, sousedy, soudce, soudní znalce, advokáty i mediátory. Podobně mnohé manipulativní ženy používají obvinění z domácího násilí, aby partnera očernily a získaly výhodu ve sporu o dítě. Anebo proto, že jsou naprosto přesvědčeny, že činí to nejlepší pro dítě, či naopak si autosugescí vsugerují, že jsou oběťmi domácího násilí, jak jim koneckonců společenská média tak jednoduše podsunují.

Shrnuto a podtrženo

Kdo soudí, že domácí násilí vyřešíme legislativní úpravou, ten má o právu idealistické představy. Žádné zákony násilí ve vztahu nezabrání. Na druhé straně se společnost vyvíjí a na tom vývoji je vidět, že od násilí pomalu ustupujeme a obecně v životě je používáme čím dál tím míň, tedy je méně násilí i ve vztazích a doma. Určitě je dobré o domácím násilí mluvit a vysvětlovat mechanismus jeho vzniku. Určitě je dobré pomáhat obětem i agresorům. Ženy o domácím násilí v posledních deseti letech podrobně a nahlas vyprávějí a je dobře, že jejich příběhy jsou poučením pro ty mladé, pro oběti a zejména pro odborníky – policisty, soudce, terapeuty, psychology, rodinné advokáty a mediátory, nakonec i pro Vězeňskou službu, která se učí s odsouzenými agresory pracovat ve vězení. V poslední době se začíná nahlas mluvit o seniorech, na nichž se domácího násilí dopouštějí členové jejich rodin a lidé jim nejbližší – jejich synové a dcery. Muži coby oběti domácího násilí na své velké comingoutové téma ještě čekají. 

Senioři i muži coby oběti domácího násilí se stydí se svými příběhy svěřovat se veřejnosti docela pochopitelně. Násilí na duši jim totiž způsobují ti nejbližší. Pro žal a zármutek, stud i lítost bychom měli mít pochopení a poučeni musíme stát opodál připraveni podat pomocnou ruku, jakmile obě skupiny dospějí k bodu zlomu a k myšlence, že teď konečně je to třeba.

Každý z nás je jen člověk a lidé potřebují blízkost. Potřeba blízkosti nás ale činí zranitelnými. Podřízení násilníkovi je proto logickou odpovědí na manipulaci. Nedivme se, že oběti domácího násilí se takto sebezáchovně zachovaly. Naprostá většina z nás by se totiž zachovala stejně.

Závěrem děkuji psycholožce doc. Ludmile Čírtkové za podněty, které mě vedly k tomuto zamyšlení.

Daniela Kovářová

Jsme v ohrožení? A chováme se podle toho?

Jsme v ohrožení? A chováme se podle toho?

Daniela Kovářová 

14. října 2024
Slýcháme odevšad, že jsme ve válce. Že nás ohrožuje Čína a Rusko svými mocnými vojenskými arzenály (o islamistických teroristech ani slovo). Říkají nám to s plnou vehemencí státní autority.

Omyly o domácím násilí

Omyly o domácím násilí

Daniela Kovářová 

30. září 2024
Domácí násilí je fenoménem dneška a na všech úrovních se o něm píše a diskutuje.

Přestupníci mezi námi aneb kdo potřebuje vychovávat

Přestupníci mezi námi aneb kdo potřebuje vychovávat

Daniela Kovářová 

17. září 2024
Žijí s námi a mezi námi. Jsou dospělí, svéprávní, mají volební právo a svobodu pohybu, slova, vzdělání i náboženského přesvědčení. A přesto by se neměli svobodně pohybovat po světě bez svěrací kazajky nebo statného ošetřovatele.

Jak vypadá dnešní venkov?

Jak vypadá dnešní venkov?

Daniela Kovářová 

9. září 2024
Jak vypadá dnešní venkov? Tak nejprve ty lepší zprávy: hasičské zbrojnice jsou nově postavené, rekonstruované nebo aspoň čerstvě omítnuté a září do světa šedočervenými barvami.

Normální člověk a migrace

Normální člověk a migrace

Daniela Kovářová 

18. srpna 2024
Normální člověk nakupuje u Vietnamce a v hospodě si připije se soudem, ať už ten soused má jakoukoli pleť, národnost či státní příslušnost. Hlavně když ten soused u stolu není pako.

Jako matka volám: Zastavme všechny války a všechna střílení

Jako matka volám: Zastavme všechny války a všechna střílení

Daniela Kovářová 

17. července 2024
Jsem nejen politička, ale zejména matka dvou dětí. A při každé další střelbě, při každém dalším zabíjení mě bolí srdce. Protože umírají děti jiných matek. Ve válkách umírají vždycky.