Pokud se vyjádřil, že "je těžké pozvat všechny, které chcete", to je jistě věta, se kterou můžeme všichni souhlasit. Všichni, kdo jsme sezvávali  nějakou společenskou akci, tak jsme někdy na někoho zapomněli. Ale Marek Eben pokračoval dál již ne tak mírumilovně: "Ale ještě těžší je pozvat ty, které nechcete, ale musíte je pozvat z nějakého důvodu!". M. Eben se tak stylizoval do role spoluorganizátora a zároveň hlavního cenzora festivalu. Všichni v sále pochopili, že tato neohrabaná metafora míří na toho času veřejného nepřítele číslo 1 (tedy hned po Filipu Turkovi), ze strany Motoristů, Otu Klempíře. 

 O. Klempíř je ministr kultury a protože ministerstvo kultury přispívá každoročně nemalou  dotací, aby byl vůbec zajištěn chod festivalu, je slušné pozvat šéfa tohoto rezortu. Koneckonců ale ministerstvo  nehospodaří se svými penězi, ale s penězi nás všech, včetně velké části národa, kterou představují v očích pražské kavárny tak řečení dezoláti. 


Po akci jistě následovala recepce, kde se naléval koňak z konví a přítomní šlapali až po zadek v kaviáru. Samozřejmě, že úmyslně přeháním a omlouvám se za tuto nehezkou metaforu. Ale ti, kdo se účastnili těchto žracích orgií, by si měli být vědomi toho, že bez příspěvku státu a vlastně tedy tzv. dezolátů, kterými většina  přítomných na zahajovacím ceremoniálu tak pohrdá, by si do nosu dávat nemohli. Vrcholem všeho ovšem bylo, když se M. Eben ve svém úvodním slově ještě zmínil, směrem k těm, které nechcete pozvat, že "doufáte, že nepřijdou". A to už podle videí, které byly nahrávány a dávány následně na sociální sítě, přecházeli někteří přítomní přímo do orgastického stavu. Ten se projevoval výskáním dam a halasením pánů.

Česká společnosti je pochopitelně hluboce rozdělena. Ale útočit na nepřítomného ministra, toho času sice nepřítele pražské kavárny číslo 1, není hezké, ani vkusné.