Už si nevzpomínám, a je mi to docela líto, jestli jsem se jako malý žáček těšil do první třídy. Jen si jako prvňák vzpomínám, kromě na krásně ilustrovaný slabikář a Živou abecedu, jak paní učitelka z třídní nástěnky tehdy v září, snad říjnu,sundávala nakvap fotografii Alexandra Dubčeka a nařídila nám, že ji už nesmíme nazývat „paní učitelko“ ale „soudružko učitelko“. Nerozuměl jsem tomu a ani rodiče se mi to vzhledem k mému věku nesnažili nijak vysvětlit. Pamatuji si jen na jejich rozpačité pohledy. Až později mi k tomu všemu řekli víc.

Každý další rok jsem nechodíval do školy nijak nadšeně. A vydrželo mi to po celá moje školní a studijní léta. Věděl jsem, že mě vždy čeká tvrdá práce, úkoly, učení, šprtání se a přísnost mých učitelů. Školu jsem nikdy nepovažoval, a myslím že většina mých spolužáků také, za příliš veselé či zábavné místo klidu a odpočinku. Bylo na tom něco neobvyklého? Nikdo z nás nebral školu jako místo, kam bychom se „do Komenského hlubiny bezpečí“ měli nějak těšit. Snad je to škoda, snad před těmi dávnými lety, kdy jsem já byl školákem a studentem, by učitelé a profesoři (jak jsme jim tehdy na gymnáziu říkali) mohli být lidmi přátelštějšími. Ale mělo to tak být? Má být učitel žáku kamarádem? Nemá se snažit být raději autoritou? Váží si student svého učitele více za to, že se mu tváří jako kamarád, nebo za to, že v něm vnímá člověka s převahouznalostí a zkušeností, které respektuje? Vždy jsme jako žáci i studenti uměli rozpoznat, zda před nás předstoupila osobnost a autorita, nebo učitel povrchní a slabý. U těch prvních jsme si nedovolili upustit ve vyučovací hodině ani tužku, u těch druhých bylo možné ve školních lekcích leccos.

Ano, pohledem dneška jsme se ve škole i biflovali. Snad proto umím i ve svých letech nazpaměť mnohé matematické a fyzikální definice, snad proto umím dnes nazpaměť deklamovat básně Hrubína, Nerudy, Máchy, Vrchlického, Čecha, Erbena dokonce i části Dalimilovy kroniky. A bylo to skutečně biflování zbytečné? Jak často mi posléze v životě pomohla moje „nabiflovaná“ paměť, když jsem uměl citovat historické postavy, popsat historické události a vysvětlit je v celém jejich kontextu, či vyložit a provést řezy geometrických těles na základě tří ve stejné rovině ležících bodů? Bylo ono tehdejší biflování skutečně k ničemu?

Kdybych šel do školy nyní, těšil bych se asi. Věděl bych, že mě žádná velká práce nečeká. Věděl bych, že za své výkony již nebudu známkován. Věděl bych, že domácí úkoly již žádné nebudou a moc dobře bych si byl vědom, že po mně nikdo žádné „biflování“ už nemůže chtít. Asi už bych i věděl, že všechny informace mohu najít snadno a rychle na mobilním telefonu (který mi učitel přece nesmí zakázat), a že když už budu muset přečíst nějakou tu povinnou četbu, vyřeší to za mě umělá inteligence. Určitě bych věděl i to, že na vysvědčení již nebudou známky, pro mě i rodiče tak pochopitelné signály mých znalostí, ale bude tam bezbřehé a nicneříkající slovní hodnocení. A kdybych náhodou, v tomto dnešním hodně nenáročném prostředí, snad neměl „stíhat“, určitě by se to nemohlo stát, protože se mnou ve třídě by bylo několik (inkluzí do kolektivu vnucených) nešťastných spolužáků, kteří by to mělivždy složitější než já.

Lidé jsou z vlastní přirozenosti stvořeními pohodlnými. Čím snazší je průchod životem, tím lépe. Jít do školy dnes je jistě pohodlnější než jít do školy včera. Je to ale dobře? Je dobře, že školy na všech úrovních stále více slevují ze svých nároků? Je dobře, že autorita učitele se odvíjí od jeho oblíbenosti namísto přirozené vědomostní, odborné a osobnostnípřevahy? Může si naše země dovolit takové plýtvání talentem svých dětí?

Když už tedy za sebou máme začátek letošního školního roku, měli bychom si s tímto každoročním milníkem položit už konečně i vážnou otázku: jak dlouho ještě budeme tolerovat a trpět stále se snižují nároky na vzdělání našich dětí a vnuků. Jak dlouho si to ještě může dovolit naše země? 

Není už nejvyšší čas vrátit do českého vzdělávacího systému řád a náročnost?