Svátek má: Markéta

Komentáře

Česká řeka

Už řadu let čtu (a někdy i sama píšu) úvahy o tom, že úpadek českého národa i státu můžeme překonat jen novým národním obrozením. Otázka je, zda na tuto záchrannou metodu, která se v minulosti osvědčila, máme v současnosti dost lidí (různého věku) a především DOST ČASU.


 V době prvních obrozenců šlo o historické rozhodnutí hrstky vzdělanců, kteří se  odhodlali zastavit poněmčování Čechů. A protože to nebyli lehkomyslní furianti ale muži na slovo vzatí, resuscitovali nejprve polozapomenutý český jazyk. Na jeho základě pak spolu s talentovanými a věci oddanými ženami oživili kulturu. Tím vrátili národu povědomí o vlastní minulosti a jejím inspirujícím odkazu do budoucna. Bez těchto urputných vlasteneckých snah pokračujících krok za krokem téměř sto let, by k založení Československé republiky nemohlo dojít. Následný gejzír originálního umění zrychleně zacelil přetrženou kontinuitu s evropským vývojem, vrátil do veřejné diskuze všelidská témata a získal republice autoritu ve světě. Mnichov to sice nemohlo odvrátit, nicméně soudržnost velké části národa a společné ideály humanity a demokracie dokázaly překonat i německý Protektorát bez ztráty národní cti.

K dalšímu významnému vzepětí národní kultury došlo v tzv. zlatých šedesátých letech dvacátého století. Za počátek obrodného procesu je považován IV. Sjezd Svazu Československých spisovatelů. V projevu Milana Kundery tam zaznělo provokativní varování o nesamozřejmosti českého národa, když připomenul, že činy a úspěchy někdejších obrozenců nepatří pouze do historie, ale zůstávají hozenou rukavicí (úkolem) pro další generace. Kundera ve své řeči zmínil i kritický článek Huberta Gordona Schauera, který vyšel roku 1886. Mladý autor v něm kladl tehdejší už obrozené české veřejnosti skandální otázky: Je kulturní hodnota národa tak velká, aby ho (jeho existenci) ospravedlnila? A je schopna jej v budoucnosti zabezpečit před eventuálnim odnárodněním? Schauerův článek byl ve své době uraženou českou veřejností odmítnut jako cynický. O osmdesát let později, v předvečer pražského jara, se k němu skeptický Kundera vrací otázkou,  „je si naše národní společenství vůbec vědomo toho, ze osud jeho kultury je jeho osudem? Anebo již přestal platit názor obrozenců, že bez silných kulturních hodnot není národní bytí vůbec zabezpečeno?“ V závěru svého životního projevu M. Kundera kritizoval cenzuru, (která byla o necelý rok později na necelý rok zrušena): „Každý, kdo svou bigotností, vandalismem, nekulturností a nesvobodomyslností podráží nohy nastavšímu kulturnímu rozvoji, podráží nohy samému bytí tohoto národa.“

TŘI PROUDY ČESKÉ KULTURY V OBDOBÍ NORMALIZACE

Na svobodu projevu (i v umělecké tvorbě) si člověk i národ zvyká rychle, neboť je součástí jeho plného bytí, takže oklešťování těchto už nabytých hodnot pak vnímá jako krádež a omezování svého životního prostoru. Rozhodnutí umělců, kteří po srpnové invazi a následně znovu zavedené cenzuře opustili vlast, mohlo souviset s přesvědčením některých z nich, že když svůj talent uplatní v rámci jiné kultury, obohatí tím svět víc, než kdyby jej nechali zakrnět doma. Některým jedincům se to i podařilo (např. Forman, Passer a posléze i ten Kundera). Jiní na světové uznání rezignovali a snažili se svůj národ z exilu povzbuzovat a udržovat jej při paměti (především Kryl). Ti, kteří zůstali a podřídili svůj talent oktrojírce, se dál živili uměním, psali, skládali, hráli a točili filmy, přičemž některá z jejich děl byla i v té době kulturního úpadku kvalitní a na režimu pracně vyvzdorovaná.

Ale byla tu i skupina těch, kteří, ač byli normalizačním režimem zavrženi,  přesto emigrovat nechtěli a dál sdíleli osud národa a tvořili pro něj tzv. na zapřenou. Jejich samizdatová díla opisovaná v kopiích dostávala v rukou čtenářů šanci na další opisy a šíření. Mnohé ze samizdatových knih vyšly i v exilových vydavatelstvích  a také v zahraničních překladech.

V době normalizace tedy měla řeka české kultury tři proudy. Kromě širokého toku oficiálně produkovaného umění  tu byly i důležité ponorné říčky svobodné tvorby exilových a samizdatových autorů. I v hudební oblasti existovaly alternativní skupiny, jejichž dobrodružné přežívání  navzdory postihům dodávalo posluchačům energii a sdílený zážitek revolty.  

Po Vítězném listopadu 1989 to vypadalo, že nastává další etapa národního obrození. V prvních letech po převratu překotně vycházely někdejší samizdatové a v exilu vydané knihy, pořádaly se obnovené premiéry trezorových filmů, dříve zakázaní autoři sklízeli opožděné uznání nejen doma, ale i na světových veletrzích a festivalech a zdálo se, že se naplňuje proroctví (mého otce) spisovatele Jana Procházky) o tom,  že: „I malý národ může být veliký svou kulturou a vzdělaností“ .



ZMATENÍ JAZYKŮ

Ve stejných letech, kdy byly slavnostně vyskladňovány zásoby dřívějším režimem zakázané umělecké tvorby a veřejnost se dodatečně dojímala a rozhořčovala příběhy z doby minulé, prožívala už západní Evropa etapu dekadence. A protože hranice byly otevřené, převalila se ta vlna postupně i k nám. Zkušenost českého národa zachycovaná v jeho umění ztratila koncem minulého století svou jedinečnost a začala se přizpůsobovat a podřizovat cizím vzorům a tématům.

Vznik nových uměleckých škol je pro malý národ, který v minulosti vstal z popela obrozením své kultury, pochopitelně přínosem. Ovšem kvantita (přijatých studentů) se mění v kvalitu (jejich budoucího díla) jen tehdy, když tyto umělecké školy, které učí své studenty pravidla a zákonitosti oborů a žánrů, jim nebudou zamlčovat, že nad tím vším panuje jediný zákon, ten, který tvůrcům diktuje jejich vlastní svědomí. A že přejímání cizích témat a schémat vede k regulaci vlastních podnětů a brání při šíření autentického svědectví.

Ovšem umělecké a mediální školy jsou jen viditelným vrcholkem ledovce. To, co je skryto pod hladinou a na co už naše loď zvaná Česká republika tvrdě narazila, je všeobecný úpadek českého školství.

V ĆÍM ZÁJMU JE VÝUKA BIOROBOTŮ

Za minulého režimu byla školní výuka sice prodchnuta ideologií, ale naprostá většina žáků deváté třídy věděla o zeměkouli, kontinentech, Evropě a vlastní zemi víc, než dnešní maturanti. Je sice pravda, že současní maturanti umí anglicky, ale co je jim to platné, když mnozí nedokážou zformulovat myšlenku ani v češtině. Výuka dějepisu, která je vedle češtiny pro každé dítě vstupní branou do národního společenství a pomáhá utvářet jeho identitu, se po třiceti letech zásahů, škrtů a zjednodušování změnila k nepoznání. Z žulových kamenů, které ve starém řečišti čněly nad hladinou jako majáky pro orientaci v národní historii se neustálým omíláním, narušováním a zvětráváním mění v oblázky. Lze po nich řeku bez námahy přebrodit,  je to už zregulovaná mělká řeka. A brzy štěrk na dně bude vytěžen, aby posloužil jako plnivo do betonu pro cizí stavby, nebo jej zválcují pro povrch silnic.  

My už u toho nebudeme, až děti dětí našich dětí si budou tajně předávat stará libozvučná slova a dohadovat se, co asi kdysi znamenala. Příběh o ponorné české řece už si z nich nespojí.

Naše děti by to ještě mohly dokázat! Kdyby pochopily, o jak osudový úkol dnes jde a přijaly jej, pořád ještě by tu starobylou českou řeku mohly zachránit před vyschnutím a uchovat ji pro budoucí pokolení, než se sama ztratí v písku. Nemají na rozhodnutí desítky let a Evropa jim čas neprodlouží. Sama už je jen legendou. Proč by se měla zajímat o osud malého národa, kdysi tak velikého svou kulturou a vzdělaností, národa, který už přestal bránit svou jedinečnost a dobrovolně ji vyměnil za předkreslenou šablonu? Tím přizpůsobováním brzy poztrácí i svou paměť. Nechá ji uniknout jak duši z těla. Jakou budoucnost může mít národ bez duše? V lepším případě zdegeneruje na folklórní entitu dočasně přežívající pod cizí vrchností.

JSME TU,
ale dlouho tu nebudem.
I náš hrob rozfoukne kosmický van.
A jenom tomu kusu země se nějaký čas
bude říkat Čechy.
Nikdo už nebude vědět proč.
A v cizí hranaté řeči
uvízne slovo  j a v o r
(název pro punčochy
zdobené pestrými pentlemi).
Ale i oni příští
budou nad našimi mrtvými hlavami
žít jen tak dlouho,
dokud i je neposedne přizpůsobivost.
A z jejich řeči se zachová slovo  s t ů l
a bude znamenat v jazyku
tamtěch dalších  v o d u.

Lenka Procházková

Je podle Vás vysílání České televize objektivní a vyvážené?