Zatímco příprava k brannosti nerozlučně provázela veškeré dějiny člověka, na počátku třetího tisíciletí se u nás o brannosti, branné přípravě atd. v podstatě „nesmělo“ mluvit, což poměrně logicky souviselo s nadužíváním a zprofanováním těchto pojmů v období 1948 – 1989. V kontextu s okolní společensko-politickou situací v polovině minulého desetiletí se však témata brannosti znovu vynořila na povrch, dokonce se o nich začalo intenzivně veřejně diskutovat, v Parlamentu ČR se pořádaly „kulaté stoly“ apod. I já jsem se v září 2016 v komentáři Brannost už není sprosté slovo nad potřebou přípravy k obraně státu i vlastní zamýšlel. Spolu s mírným poklesem četnosti teroristických útoků v Evropě i zeslabením uprchlické krize však brannost postupně, až do počátku letošního roku mizela z oblasti veřejného zájmu, aby v současnosti opět vyplavala na povrch. Důvody jsou všem naprosto zřejmé, je ale smutnou historickou skutečností, že lidstvo je v mnoha směrech nepoučitelné a reaguje jen na krátkodobé podněty a tendence.

Nebylo tedy náhodou, že součástí průzkumu, jehož výsledky Vám postupně předkládám, byla i snaha zmapovat názor veřejnosti na otázky s branností spojené.

V kontextu výše napsaného jsem čekal, že značná část dospělých bude podporovat navrácení branné výchovy do škol, ale překvapilo mě, že tento názor převládá u 85 % dotazovaných. Uvedená majorita už doopravdy o něčem svědčí a měli bychom ji všichni vzít na vědomí. Občané se prostě cítí ohroženi a chtějí, aby se jejich děti uměly v případě ohrožení efektivně ubránit či ochránit.

 

Řekli byste ještě před půlrokem, že téměř čtvrtina rodičů si bude přát, aby se jejich děti učily zacházet se střelnými zbraněmi? Je patrné, že současný válečný konflikt v Evropě ovlivnil i odpovědi na tuto otázku.

Většina z nás už zjistila, že pacifistické snahy, představy o věčném míru a trvale bezpečném životě jsou utopické, a naopak jsou živnou půdou pro různé mocenské zájmy. Budou-li lidé schopni zvládat nebezpečné situace, rozhodně to přispěje ke zvýšení bezpečnosti nejen samotných občanů, ale také státu. S dovednostmi a schopnostmi zvládat krizové situace se ale člověk nerodí, někdo ho to musí naučit.

Chci věřit, že společnost se už konečně poučí a branné povědomí zařadí k těm nadčasovým potřebám každého občana i státu.