Svátek má: Matouš

Zprávy

Velikost textu:

V Gruzii naučil Západ Rusko jak reagovat na hybridní Západ

V Gruzii naučil Západ Rusko jak reagovat na hybridní Západ

Občan Jaroslav Bašta v komentáři Osmičková válka upozornil na krátký ozbrojený konflikt mezi Gruzií a Ruskou federací (8. 8. 2008), píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček. 

Ilustrační foto
15. srpna 2018 - 06:20

Neurotický gruzínský prezident napadl území, které se osamostatnilo od Gruzie v občanské válce v letech 1991 - 1992. Bašta zdůrazňuje, že Evropská unie jednoznačně za viníka rozpoutání války označila Gruzii. Tato zapomenutá událost ožije ještě letos koncem roku v knize „Studená válka 2.0.“ občana Jaroslava Doubravy, v občasné době ústeckého senátora.


V kapitole věnované Gruzii se Doubrava ptá, zda nenastal restart studené války již v Gruzii? Připomíná: Rozpad Sovětského svazu byl sice nenásilný, ale následovala řada násilných střetů při dalším štěpení již samostatných států. Smutný příběh je spojen s osamostatněním Jižní Osetie a Abcházie. Gruzie v roce 1989 zavedla jako jediný oficiální jazyk gruzínštinu, což obě do té doby autonomní republiky v rámci Gruzie, pobouřilo.

Doubrava v rukopisu své knihy píše: „Jižní Osetie se v roce 1990 pokusila o vytvoření vlastního parlamentu. Gruzie za tuto drzost zrušila Jižní Osetii její autonomii. To vedlo ke konfliktu (1991–1992) a zemřelo asi tisíc lidí. Válka v Abcházii (1992–1993), která vypukla poté, co oblast v roce 1992 vyhlásila nezávislost, stála životy možná až 30 000 tisíc lidí. Oba konflikty zastavilo příměří. V separatistických oblastech na příměří dohlížely ruské jednotky.

USA se pokusily ponížit Rusko v Gruzii po nástupu prozápadního gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho - právníka s americkými školami a americkou manželkou. Chtěl přivést Gruzii do NATO jako protiruský ostrov. K tomu mělo pomoci i obsazení obou odštěpeneckých republik. Obě separatistické republiky se orientovaly na Rusko. Byl by to i signál o mocenské degradaci Ruska.

Následovala dvoudenní válka, o které se tehdy psalo také jako o sedmidenní či o osmidenní rusko-gruzínské válce v Jižní Osetii. V Abcházii místní jednotky s pomocí ruské armády v těch dnech ze svého pohraničí vytlačily jednotky gruzínské armády. Po ukončení bojů uznalo Rusko nezávislost obou separatistických regionů.

Na dvoudenní gruzínsko – ruskou válku z roku 2008 teď po 10 letech již všichni zapomněli. Proto je důležité připomenout, že chování tzv. Západu bylo podobné jako dnes (v roce 2018) vůči Sýrii.“

Zajímavé drobnosti

Není od věci ani připomenout, co napsal začátkem září 2008 generál a sociolog Antonín Rašek: „Objektivní motivací Gruzínců bylo uchovat územní celistvost své země, jakkoli jsou Jižní Osetie a Abcházie darem Josefa Džugašviliho-Stalina svým rodákům v dvacátých letech minulého století a součástí Gruzie nebyly. Podobně jako Chruščovův dar Krymu Ukrajině…“ (Antonín Rašek, Od Fultonu k Salisbury, Právo, 12.4.2018)

Rozsáhlá kapitola o gruzínské agresi v Doubravově podání obsahuje i řadu úsměvných momentů, jako např. „že Gruzie od roku 2003 patřila k pečlivým proamerickým vlezdoprdelkům, protože posílala s radostí vojáky do tzv. mezinárodních okupačních sil v Afghánistánu, Kosovu a Iráku. Proto také 2 000 z údajně dobře vycvičených hochů měli Gruzínci v době, kdy zaútočili na Jižní Osetii v Iráku. Američané museli 2 000 Gruzínců letecky rychle dopravit do Gruzie, když se Saakašvili rozhodl prohrát dvoudenní válku s Ruskem.“


Amíci naučili Rusy hybridně válčit

Nejcennější Doubravova pasáž o útoku Gruzínců se týká mediální války. Doubrava v rukopisu píše: „Američané zavedli před pár lety módní termín „hybridní války“. Neříká to nic nového. Jenom, že všichni se všemi soupeří všemi dostupnými prostředky. Ruskou federaci tuto „hybridnost“ naučili lépe využívat v mediální oblasti Američané s pomocí jejich žáků v Gruzii.

Vraťme se zpět do roku 2008. Irena Ryšánková v článku „Mediální válka: Když pro slzy nevidí písmena - Informace, fakta, argumenty“ (Britské listy 8.9.2008) popisovala mediální válku doprovázející přepadení Jižní Oseti Gruzií armádou Gruzie a následné převálcování gruzínských jednotek ruskou armádou. Konstatovala: Rusko v propagandě absolutně propadlo. V mediální oblasti bylo téměř negramotné.

Autorka jízlivě napsala: „USA jsou také velmoc a vědí, že v dnešním globalizovaném a internetem totálně nekontrolovatelně propojeném světě není jiné cesty než s médii kamarádit. Umět včas dodat informace v příslušném jazyce, obrazy v příslušné velikosti a s pravdivými popisky, dodat mapy postupu jednotek ve vektorové podobě a s daty ve vrstvách. Dodat backgroundová data o konfliktu, velících důstojnících i časovou osu vojenských i diplomatických akcí. Dodat přepis statementů politiků i generálů do hodiny ve třech základních jazycích. Monitorovat výstupy a kontaktovat novináře, kteří z neznalosti dělají chyby a poskytnout jim relevantní informace v jejich jazyce. To vše předpokládá mít připravené technologie, fotografickou, filmovou a přenosovou techniku, vyškolené reportéry v terénu a komunikační specialisty na základnách či ve štábech, kteří budou mít pravomoc i odpovědnost odpovídat na otázky a poskytovat informace, shrnovat veškeré zpravodajství a publicistiku...“

S humorným nadhledem popisuje demagogickou šikovnost gruzínského PR alias pijáru: „Plačící uprchlíci, plačící uprchlice, zkrvavené tety na chodníku a na pozadí očouzené paneláky. Stěhující se mrtvoly a převlékající se pozůstalí, hořící domy. Hysterická Gruzínka, která křičí, že Rusové zavřeli do kostela lidi a ty tam pak upálili. Raketa, ležící přes policejní auto, ta patrně omdlela únavou, protože auto, krom zmáčknutého plechu, je neporušené. Dům, u něhož stojí, je čerstvě omítnut a nad vchodem svítí lampa. Hlavice balistické rakety, malebně ležící na zcela neporušené dlažbě náměstí. Raketa povalující se na pohovce ve vymydleném obýváku evokující tlustého kocoura. Dveře obýváku jsou neporušené.

Emocionální manipulace a naprostý nedostatek faktů. Na gruzínské straně inscenace mající zakrýt fakt, že hrdinští gruzínští vojáci vydrželi útočit jen proti civilistům a po několika desítkách hodin války proti polovojenským skupinám se dali na útěk.

Rusové... nic mimo několika snad až příliš stručných zpráv bez fotografií a map.“

Rusové se z chyb poučili. Stojí za to odcitovat dlouhé pasáže z analýzy Ryšánkové. Ukazuje, jak Ruská federace byla naprosto neschopná v mediální válce cokoliv kloudného vyprodukovat.

Ruské vedení si z toho vzalo ponaučení. Dnes si tzv. západní média a politici stěžují na agresivní ruskou mediální politiku. Nelze se divit. Měli se to od koho naučit….“

Z tohoto pohledu se domnívám, že Doubravova kniha bude faktograficky a inspiračně velmi zajímavá. Snad se jí na Vánoce dočkáme, končí komentář František Roček.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)