Svátek má: Jáchym

Zprávy

Velikost textu:

Henry Kissinger doporučuje jak se postavit k ukrajinské krizi

Henry Kissinger doporučuje jak se postavit k ukrajinské krizi

 „Veřejná diskuse o Ukrajině je celá o konfrontaci. Ale víme, kam jdeme? Ptá se Henry Kissinger, diplomat a bývalý americký ministr zahraničí. Článek byl zveřejněn 24.února.

Henry Kissinger
2. března 2022 - 04:20

Ve svém životě jsem viděl čtyři války, které začaly s velkým nadšením a podporou veřejnosti, u žádné z nich jsme nevěděli jak je ukončit a ze tří z nich jsme jednostranně ustoupili, připomíná Kissinger a pokračuje v komentáři.

Testem politiky je, jak to skončí, ne jak to začne.

Až příliš často je ukrajinská otázka prezentována jako zúčtování: Zda se Ukrajina připojí k Východu nebo Západu.

Ale má-li Ukrajina přežít a vzkvétat, nesmí být výspou ani jedné strany proti druhé, měla by mezi nimi fungovat jako most.

Rusko musí přijmout, že pokusit se donutit Ukrajinu k satelitnímu statusu, a tím opět posunout ruské hranice, by odsoudilo Moskvu k opakování své historie sebenaplňujících se cyklů vzájemných tlaků s Evropou a Spojenými státy.

Západ musí pochopit, že pro Rusko nemůže být Ukrajina nikdy jen cizí zemí. Ruská historie začala tam, co se nazývalo Kyjevská Rus.

Odtud se šířilo ruské náboženství. Ukrajina byla po staletí součástí Ruska a jejich historie byla již předtím propletena.

Některé z nejdůležitějších bitev za ruskou svobodu, počínaje bitvou u Poltavy v roce 1709, se odehrály na ukrajinské půdě.

Černomořská flotila – ruský prostředek pro projektování moci ve Středozemním moři – sídlí na základě dlouhodobého pronájmu v Sevastopolu na Krymu.

Dokonce i tak slavní disidenti jako Alexandr Solženicyn a Joseph Brodskij trvali na tom, že Ukrajina je nedílnou součástí ruských dějin a vlastně i Ruska.

Evropská unie si musí uvědomit, že její byrokratická váhavost a podřízení strategického prvku domácí politice při vyjednávání vztahu Ukrajiny k Evropě přispěly k přeměně jednání v krizi.

Zahraniční politika je umění určovat priority.

Rozhodujícím prvkem jsou Ukrajinci. Žijí v zemi se složitou historií a polyglotním složením. Západní část byla začleněna do Sovětského svazu v roce 1939, kdy si Stalin a Hitler rozdělili kořist.

Krym, jehož 60 procent obyvatel tvoří Rusové, se stal součástí Ukrajiny až v roce 1954, kdy jej udělil Nikita Chruščov, původem Ukrajinec, v rámci oslav 300.výročí ruské dohody s kozáky Ukrajině.

Západ je z velké části katolický; na východě převážně ruský pravoslavný.Západ mluví ukrajinsky; na východě se mluví převážně rusky.

Jakýkoli pokus jednoho křídla Ukrajiny ovládnout druhé – jak tomu bývalo vzorem – by nakonec vedl k občanské válce nebo rozpadu. Zacházet s Ukrajinou jako s částí konfrontace mezi Východem a Západem by na desítky let zmařilo jakoukoli vyhlídku na přivedení Ruska a Západu – zejména Ruska a Evropy – do kooperativního mezinárodního systému.

Ukrajina je nezávislá pouhých 23 let; předtím byla od 14. století pod jakousi cizí nadvládou. Není divu, že se její vůdci nenaučili umění kompromisu, tím méně historické perspektivy.

Politika post-nezávislosti Ukrajiny jasně ukazuje, že kořen problému spočívá ve snaze ukrajinských politiků vnutit svou vůli neposlušným částem země, nejprve jedné frakci, pak druhé.

To byla podstata konfliktu mezi Viktorem Janukovyčem a jeho hlavní politickou rivalkou Julií Tymošenkovou.
Reprezentují dvě křídla Ukrajiny a nebyli ochotni sdílet moc.

Moudrá politika USA vůči Ukrajině by hledala způsob, jak by obě části země mohly vzájemně spolupracovat. Měli bychom usilovat o usmíření, ne o nadvládu frakce.

Rusko a Západ a ze všeho nejméně různé frakce na Ukrajině podle tohoto principu nejednaly.

Každý z nich situaci zhoršil. Rusko by nebylo schopno prosadit vojenské řešení, aniž by se izolovalo v době, kdy je mnoho jeho hranic již nejistých.

Pro Západ není démonizace Vladimira Putina politikou; je to alibi pro absenci jednoho. Putin by si měl uvědomit, že bez ohledu na jeho stížnosti by politika vojenských vnucování vyvolala další studenou válku.

Spojené státy se musí vyvarovat toho, aby s Ruskem zacházely jako s aberantem, který je třeba trpělivě učit pravidlům chování zavedeným Washingtonem.

Putin je vážný stratég – v premisách ruských dějin. Pochopení amerických hodnot a psychologie nejsou jeho silnou stránkou.

Ani porozumění ruské historii a psychologii nebylo silnou stránkou amerických politiků.

Lídři všech stran by se měli vrátit ke zkoumání výsledků, nikoli soutěžit v držení těla.

Zde je moje představa o výsledku kompatibilním s hodnotami a bezpečnostními zájmy všech stran:
  • Ukrajina by měla mít právo svobodně si vybrat svá ekonomická a politická sdružení, a to i s Evropou.
  • Ukrajina by neměla vstoupit do NATO, což jsem už řekl před sedmi lety, kdy se to objevilo naposledy.
  • Ukrajina by měla mít možnost vytvořit jakoukoli vládu kompatibilní s vyjádřenou vůlí jejího lidu.

Moudří ukrajinští vůdci by se pak rozhodli pro politiku usmíření mezi různými částmi své země.

Na mezinárodní úrovni by měli ukrajinští vůdci zaujmout postoj srovnatelný s finským. Tento národ nenechává žádné pochybnosti o své nelítostné nezávislosti a spolupracuje se Západem ve většině oblastí, ale pečlivě se vyhýbá institucionálnímu nepřátelství vůči Rusku.

Je neslučitelné s pravidly stávajícího světového řádu, aby Rusko anektovalo Krym. Ale mělo by být možné postavit vztah Krymu k Ukrajině na méně komplikovaný základ. Za tímto účelem by Rusko uznalo suverenitu Ukrajiny nad Krymem.

Ukrajina by měla posílit autonomii Krymu ve volbách konaných za přítomnosti mezinárodních pozorovatelů. Proces by zahrnoval odstranění jakýchkoli nejasností ohledně stavu Černomořské flotily v Sevastopolu.

To jsou zásady, ne předpisy. Lidé znalí regionu poznají, že ne všechny budou chutnat všem stranám.

Testem není absolutní spokojenost, ale vyvážená nespokojenost.

Pokud nebude dosaženo nějakého řešení založeného na těchto nebo srovnatelných prvcích, posun ke konfrontaci se zrychlí.

(Článek vyšel před zahájením vojenské kofnrontace)

(rp,prvnizpravy.cz,newsday,foto:arch.)