Svátek má: Lada

Zprávy

Velikost textu:

Dopisy z Vídně: A svět kolem nás ztichl...

Dopisy z Vídně: A svět kolem nás ztichl...

Jaký to zvláštní pocit….Uvědomujeme si to až teď, po tom týdnu přísných nařízení. Došlo k nim postupně. A tak jsme si to ticho ze začátku ani neuvědomovali. Stejně, jako to, že na ulicích je méně lidí, že tramvaje jsou poloprázdné a v metru se už nikdo nemusí rozhlížet po volném sedadle.

Vídeňská ulice v současnosti
24. března 2020 - 06:20

Uvědomujeme si to třeba my, kteří bydlíme těsně u dálnice. Najednou to není ten rachot, to „brummendo“ přehlušující cvrlikot ptáčků, šumění stromů … Najednou je i ve všední den ticho, jako dříve jenom v neděli, kdy náklaďáky nesměly jezdit.  

Najednou přírodu nejenom vidíme, ale i slyšíme, píše naše dopisovatelka z Vídně..

Soustředili jsme se na zprávy o „postupu nepřítele“. Čím víc zabíral naše území, čím více nám naháněl strach, tím více jsme se před ním začali uchylovat do bezpečí domovů. Ti,  kteří mají dar předvídavosti a moudrost opatrnosti, si tu dobrovolnou karanténu uložili už pár dní předtím, než byla vládou doporučena. A pak nařízena. Ti disciplinovaní se podřídili „ve jménu zákona“. Ti nedisciplinovaní se pokoušeli všechny změny i zákazy obejít jim vrozeným „postojem nad věcí“, že žádná kaše se nejí tak horká….

Snad k tomu přispěly informace o tom, že koronavirus není stejně nebezpečný pro každého.  Pro děti a mládež vůbec, pro zdravé lidi středního věku skoro vůbec… Tzv. „Riziko-Gruppe“, skládající se z lidí starších a starých, mezi 65-80, ta byla ohrožena doopravdy. Potvrdily to i první případy úmrtí. Osoby kolem sedmdesáti, údajně už i tak chronicky jinak nemocné.

Naše „riziková skupina“ přátel se tím hned utěšila, protože se cítíme  „kern gesund“, čili „máme zdravý kořen“. A tak třeba právě Edeltraud, se svými 140 kilovými  zdravými kořeny a třikrát operovanou páteří prohlásila, že se nedá ovlivnit davovou hysterií, protože je - až na tu páteř - naprosto zdravá a nehodlá se v ničem omezovat.   Franz, kterému je  84 let a plánuje se dožít do stovky, ji zařadil do „rizikové skupiny idiotů“, nebezpečných nejenom sobě samým ale i okolí. Připojili jsme se k němu a stáhli se do jednoho do dobrovolné domácí karantény. Edeltraud jsme za její aroganci týden bojkotovali. Po telefonu.

Předtím jsme si ale ještě stihli nakoupit. Normálně. Vždyť starší lidé mají vždy zásoby, většinou plnou mrazničku. Snad proto, že všichni zažili válku anebo pamatuji obdobi těsně po ní. Nedostatek jídla. Hlad i zimu…nějak to v nich zůstalo a podvědomě se už „starají předem“.

Rakouská vláda se vyznamenala. Denně napochodovala do večerních zpráv v televizi „svatá trojice“ ve složení kanzléř Kurz, ministr zdravotnictví Anschober a ministr vnitra Nehammer. Informovali, ale hlavně apelovali na zdravý rozum občanů, aby nepodléhali panice, není to nutné, zásoby potravin a zboží se budou denně doplňovat. Tak se i stalo. Hlavně nabádali k disciplině, pokud jde o omezení kontaktů.

Nejdříve apelovali hlasem andělským, ale když to nepomohlo, přešli na tvrdý režim, systémem „když to nejde podobrotky, půjde to pozlotky“. A kromě idiotů, kteří považují každé omezení za zásah do svých lidských práv, vzali jsme ta přísná opatření jako jedině správné - a pro všeobecné dobro. Zákaz vycházení a vysoké pokuty za jeho ignorování považujeme také za naprosto správné a jedině  účinné.

Opatření drastická - nejenom pro občany, ale i pro vládu. Ty tam jsou všechny plány a rozpočty, týkající se hospodářství a sociálního zajištění, vypracované pro „mírové období“.


Všechno se přizpůsobilo období krizovému. Dlouhodobě krizovému. Ministr financí Blümel přestal myslet na budoucnost a začal zajišťovat přítomnost. A jak se vyjádřil „…  i za cenu, že se stát z finančních rezerv vyčerpá, nebo dokonce i na léta zadluží.…“ Tohle nikdo nečekal….Všechna čest, pane ministr…

A co my, „průměrné obyvatelstvo“,  které neinvestuje a nehraje na burze a není ani finačně zajištěno až do konce života? Které čeká na svůj měsíční plat nebo penzi a které si na konto může uložit akorát něco málo pro příští dovolenou? Nu, náš život se změnil. A pořádně. A plány od dovolené až po veškeré pořizování se odkládají na neurčito. Začalo se šetřit. S kredity se nepočítá.

Jakobychom vklouzli do příběhu ze sci-fi, na který jsme se doposud jenom dívali, ale teď jsme přímo v něm. Školy jsou zavřeny. Také restaurace, lokály, divadla, kina. Rakušanům přímo svaté „heurige“, vinné šenky s dobrým jídlem a ještě lepším vínem, jsou zavřeny. K tomu oblíbenému posezení venku, už teď všemi restauratéry a hospodskými připravováno, už nedošlo. Už byly vytahovány do podloubí vináren oleandry, připravené rozkvést. Už byly skoro-skoro vytaženy slunečníky a zahradní nábytek. Za pár dnů by už v poledne na vídeňských Příkopech nebyla volná jediná židle….



V parcích by už seděli na lavicích penzisté, ožívajíc pod prvními paprsky slunce… anebo dohlížející na svá vnoučata, aby nespadla z houpačky nebo skluzavky. Ráno by už spěchaly  mladé ženy do práce, a školáci do škol…Ulice by už lemovaly stánky s tulipány a narcisy…. Lidé by vdechovali z plných plic jaro… jeho vůni… jeho barvy…. Teď je všechno jinak….

Prodejny potravin,  drogerie, pošty a lékárny jsou otevřeny. Ale ordinace lékařů praktických  jsou zavřeny.  Nemocnice mají omezený provoz.  A nouzi o personál a zdravotní materiál.

Život ve městech jakoby vymřel.  Matky i otcové nechodí do práce (pokud skutečně nejsou nepostradatelní). „Pracují z domu“….A děti nechodí do školy. Učitelé je učí také z domu, přes internet. Nouzový systém v nouzové situaci, zatím „v záruce“. Nesmírná psychická zátež.  Která se ale zatím disciplinovaně zvládá.

Staří rodiče jsou izolovaní. Ve svém vlastním zájmu. Nemohou zaskakovat - naopak, musí se zaskakovat k nim, s nákupem, který se položí před dveře…zazvoní…a odejde.

Občanská iniciativa zorganizovala výpomoc těm starým lidem, kteří si nemohou už sami obstarávat nákupy a nemají rodinu.  Z dobrovolníků… a bezplatně. Jestlipak platí ještě to staromódní„…Bůh vám to odplať…?“

Jak rychle jsme přešli ze světa plného hluku, turbulence, někdy i chaosu,  do světa ticha…
Jak rychle jsme se smířili s nutností podřídit se, poslouchat, neremcat - a myslet na druhé.


A tak ta krize, to neštěstí, ta katastrofa,  nám vrátila něco, na co nám naše  doba přebytku a sháňky za ním, ta doba hluku, chaosu a násilí posledních let, dala zapomenout: Lidskost, soudržnost, opak lhostejnosti a sobectví.

Najednou nejsou staří lidé ti, kterým se musí platit důchod a tak je vlastně, na úkor mladých, „živit“.  Jsou to ti slabí, nejvíce ohroženi, které se musí podržet. A tak jsou ve výtazích a na bránách vídeňských domů nalepeny cedule s nabídkou od mladých lidí: „Rádi vám nakoupíme, obstaráme a pomůžeme…náš telefon:…..“

Chybí nám hlasy dětí, jejich pokřikování a smích.

Chybí nám všichni, co byli kolem nás. Které jsme denně potkávali. Už se je nemůžeme zeptat na zdraví a nemůžeme se poděkovat, že se oni ptají na to naše. My „na vesnici“ si můžeme aspoň zamávat přes plot. Anebo položit čerstvě upečený štrúdl sousedům před branku, zazvonit …a včas odejít. Můžeme si denně volat a přesvědčit se, že jsme zatím „negativní“.

Jak  zcela jiný význam dostala také ta  slova „negativní“ a „pozitivní“ ….!!!!


Jsme až vyjeveni z toho, jak se máme rádi. Jak si dáváme přednost. Jak jsme si navzájem vděčni za úsměv, o který jsme dříve ani nestáli. Jak si dodávame navzájem odvahu…I rakouská vláda dostala najednou jinou tvář. Koalice, která vzbudila po volbách nevůli, dokonce protest, se v těchto dnech projevila jako vzorný team.  Dokonce i opozice zapomněla na půtky a táhne za jeden provaz. Vláda připravila nouzový finanční program pro  „pracující, kterí chtějí,  ale nesmí pracovat“ , pro firmy, které by v případě delší doby výpadku produkce zkrachovaly, i pro nezaměstnané, kteří se momentálně nemohou ucházet o práci, protože příslušné sprostředkovatelny „mají zavřeno“.  (I když, při vší vážnosti, nejsem si jista, jestli to pro určitou část chronicky nezaměstnaných není přímo dar z nebes.)

Snad jediné, co naše pozitivní myšlení negativně ovlivňuje, je „přemíííííra“ informací o viru. Všechny televizní stanice se pětkrát denně v pravidelných zprávách obírají tématem koronavirus. Už jenom ten obraz viru, s jeho trychtýřovitými tykadly masožravé rostliny, stačí vzbudit pocit ohrožení.

Ty informace o šíření nákazy a čísla úmrtí nás každé ráno překvapí, vyděsí, rozruší…Ale večer je už známe nazpaměť.  Víme, že zítra to bude ještě horší. Vyčerpané tváře lékařů z celého světa, kteří prosí o pomoc nás vrhají do deprese z bezmocnosti.

Naše vláda nás denně ujišťuje, že není důvod k panice. Televizní pořady koncentrované na virus ji zase navozují. To si říkáme ale jenom tak mezi sebou. Hlavně tehdy, když informaci od naslovo vzatého odborníka rozebírají v nekonečných debatách diskutéři, kterých názor na situaci a její vývin se ničím zvláštním neliší od názoru našeho. (Až na to, že my nedostáváme za něj honorář.)

Tyto dny nám ale nepřinesly jenom obavy, smutek, problémy…Přinesly sebou i změnu v lidských vztazích. Nečekanou. Jiné vnímání. Jiné reakce. A z toho máme nesmírnou radost. Takovou tu vděčnou… Doufáme a věříme, že to tak zůstane i po ty další týdny…snad měsíce…snad rok… Když ano, tak to zvládneme.

Svět kolem nás ztichl…ale nezmizel. Jenom se změnil. A až se vrátí ke své staré formě, snad se z té nucené klausury něco naučí. A poučí.

Protože každá krize má za následek přehodnocení toho dosavadního. A na to teď budeme mít čas. Berme to jako pozitivum - v tom pravém slova smyslu.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)