Svátek má: Jeroným

Zprávy

Velikost textu:

11.září a fenomén Pearl Harboru: Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš

11.září a fenomén Pearl Harboru: Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš

<< SERIÁL (6) >>11. září 2001: Hned v den, kdy se z mrakodrapových dvojčat na newyorském Manhattanu staly kouřící ruiny, se objevily první smuteční slogany s přirovnáním útoku k nečekanému napadení v Pearl Harboru 7. prosince 1941.

Z útoku na Pearl Harbor
15. září 2020 - 06:20

Nikdo tehdy netušil, že odpověď na Pearl Harbor II. z roku 2001 bude pro USA opakem odpovědi na Pearl Harbor I., která skončila v roce 1945 při dvojitém jaderném ohníčku kapitulací Japonska, upozorňuje v komentáři publicista František Roček.

Válka! Tímto titulkem označil svůj komentář k teroristickým útokům ve Spojených státech americký deník Washington Post, když uvedl: Agresi podobného rozsahu zaznamenaly Spojené státy naposledy před šedesáti lety. Tenkrát země nezpanikařila, ale odpověděla železným odhodláním se bránit a potrestat agresora. Stejná odpověď musí přijít i dnes. Při útoku na Pearl Harbor věděli, kdo na ně útočí. Útok byl také veden na armádní cíle, ne na civilisty, jako ten včerejší.

Komentář ve Washington Post zachytil obecnou pomstychtivou náladu, která nakonec vedla ke dvěma neúspěšným válkách – v Afghánistánu a v Iráku.

Ale mezi Pearl Harborem a newyorským Manhattanem je velký rozdíl. Reakce na Pearl Harbor byla úspěšná – USA porazily Japonsko. Reakce na newyorský Manhattan skončila fiaskem a neuvěřitelně vysokými náklady na válku.

Poučení z krizového vývoje v Pearl Harboru č.1

Ani tyran, který si může osobně najmenovat do pozic velitelů kohokoliv, není v lepší pozici, než demokraté, kteří jmenují nejvyšší velitele prostřednictvím koaličních dohod a zákulisních machinací. Všichni jsou limitováni tím, že vysocí velitelé jsou zpravidla hloupější než jejich podřízení. Jinak by nemohli plnit bez protestů rozkazy politiků, kteří (obecně řečeno) nejsou chytřejší než kdokoliv kdo jezdí metrem nebo autobusem.

Proto rozhodování na nejvyšší úrovni i v případě 2. světové války bylo Japonsko zatíženo běžnou neinteligencí politiků.

Nelze se divit, že nadprůměrně inteligentní admirál Jamamoto se v srpnu 1939 stal velitele japonského loďstva ne pro své nesporné schopnosti, ale především, aby z Tokia odešel na moře a zachránil se před nenávistí zastánců rozpoutání války. Jamamoto, expert přes letecké námořní operace, byl uklizen do bezpečí.
Když v roce 1941 nemohl zabránit rozpoutání války s USA, tak alespoň Jamamoto připravil plán jak jednorázově co nejefektivněji ochromit americké námořní síly v Pacifiku.

Budiž varováním, že i přes jeho inteligenci Jamamoto sám nemohl zvládnout směrování japonského loďstva a útoku na Pearl Harbor ideálním způsobem. Chyba nejvyššího velení mít vždy v čele pokud možno tvárné osoby, se projevila i tím, že velitelem útočného svazu učinilo proti Pearl Harboru velení zasloužilého (tedy konzervativního) admirála. I proto neodstartovala po první úspěšné útočné vlně druhá útočná vlna letadel na Pearl Harbor, aby v devastaci pokračovala.

Druhý útok na skladiště nafty a na ponorková zařízení by ochromil Pearl Harbor na dlouhé měsíce. Velící admirál z opatrnosti, aby se něco nezvrtlo, raději rychle svaz letadlových lodí obrátil zpět do Japonska.

Protože v přístavu Pearl Harbor nebyly americké letadlové lodi, riziko ponechání japonských lodí útočného svazu bez dostatečného krytí po dobu druhého útoku na Pearl Harbor velícího admirála strašilo. Admirál sice splnil úkol podle rozkazu, ale ne natolik, jak mohl, byť s rizikem.

Pokud nebyl v Pearl Harboru hlavní cíl, tedy americké letadlové lodi, hlavními cíli se měly stát křižníky a ponorky. Náhradní cíl - zničení bitevních lodí - byl chybou.

Pokud by zůstaly tehdejší ikony námořnictva bitevní lodi neporušeny, v Tichém oceánu by brzdily svou nižší rychlostí tempo pohybu amerických operačních svazů v čele s letadlovými loděmi. Došlo k paradoxní situaci: Potopením bitevních lodí se stala americká flotila v Pacifiku akceschopnější. Ale tyto souvislosti tehdy nikdo takto do detailu neprobral. To ukázala až následná praxe.

Potopení a těžké poškození bitevních lodí učinilo z nouze výhodu – do boje vyrazily rychlejší svazy amerických rychlých křižníků a torpédoborců spolu s letadlovými loděmi. Kdyby byly potopeny a těžce poškozeny v přístavu americké ponorky, byly by na delší dobu uchráněny japonské obchodní a transportní lodi před americkými ponorkovými útoky. Ale pro japonské letce to byly druhořadé cíle.

Kdyby při již neuskutečněném útoku byly rozbombardovány zásobníky paliva pro tichomořskou flotilu, akceschopnost americké flotily by byla na měsíce ochromena. Problémem také bylo, že Japonci nerozbombardovali klíčové body tamní elektrárny. Elektřina byla klíčová pro zajištění oprav v Pearl Harboru.

Paradoxní důsledky útoku na Pearl Harbor se projevily souhrou nutných improvizací, z nichž se stalo pro USA  lepší východisko než dosavadní námořní vojenská praxe v Pacifiku. Z toho vyplývá, že sebelepší plán nemusí vést k úspěchu.



Poučení z krizového vývoje po 11. září

Rozhodování o tom jak reagovat na Pearl Harbor II. - teroristický útok z 11. září - bylo poměrně snadné, protože od začátku vedly stopy k Al Kaidě.

Před nezávislou komisí vyšetřující okolnosti teroristických útoků z 11. září zřízenou v roce 2004 bylo řečeno, že od jara 1997 do září 2001 se Spojené státy snažily donutit afghánské hnutí Taliban, aby přestalo chránit šéfa teroristické sítě Al Kaida Usámu bin Ládina, ale bezvýsledně.  

Podle oficiálního prohlášení prý 10. září 2001, pouhý den před útokem na USA, se Bílý dům rozhodl, že k Talibanu vyšle vyslance, který by vůdce hnutí přiměl, aby vyhostili z Afghánistánu bin Ládina i členy Al Kaidy.  Kromě toho CIA byla v Afghánistánu roky a už před 11. zářím postupovala stále agresivněji proti bin Ládinovi a Talibanu.

Čili problémy v Afghánistánu nebyly ve Washingtonu neznámé, podobně jako Japoncům v roce 1941 nebyly neznámé americké souvislosti politiky a moci v Pacifiku.

Na první pohled pomsta za Pearl Harbor II. z roku 2001 měla čerpat z chyb Talibanu, podobně jako Severoameričané čerpali z chyb Japonců při odvetě za Pearl Harbor I.

e smutně symbolické, že zhruba kolem 20. září 2001 články a reportáže týkající se útoku z 11. září byly stále více zatlačovány do pozadí články o křížové výpravě proti těm, kteří poskytli teroristům zázemí.  

Admirál Jamamoto několik let před zahájením války útokem na Pearl Harbor (1941) upozorňoval, že vstoupit do války s USA je osudovou chybou. Japonské císařství ve válce nemůže zvítězit.

Po teroristickém útoku z 11. září 2001 před válkou v Afghánistánu byla administrativa varována ještě během září odborníky i články v médiích, že útok na Afghánistán se může vymstít. Nazval bych to Jamamotův syndrom, čili varování před objektivními problémy existovalo, ale poučení z toho bylo pro vládnoucí skupinu nulové.


Jamamotův syndrom

Pokud jsem napsal ve vztahu k Japonsku, že vysocí velitelé jsou zpravidla hloupější než jejich podřízení, jinak by nemohli plnit bez protestů rozkazy politiků, kteří (obecně řečeno) nejsou chytřejší než kdokoliv z ulice, platí to obecně i pro USA roku 2001.

Proto rozhodování na nejvyšší úrovni v případě 2. světové války bylo v Japonsku zatíženo běžnou politickou neinteligencí, stejně jako rozhodování americké administrativy v roce 2001.

Jakých chyb se dopustili Severoameričané? I v Čechůnii se začátkem roku 2002 psalo, že ředitel Ústřední zpravodajské služby (CIA) George J. Tenet chtěl propojit zpravodajské zdroje, tajné akce, sofistikovanou technologii, speciální týmy CIA a opoziční síly v Afganistánu. To vše mělo být zkombinováno s americkou vojenskou silou a speciálními jednotkami. Tak měla vzniknout smrtící síla určená ke zničení teroristických sítí….

Jenže, již Jamamoto musel smutně spolknout fakt, že zpravodajské zdroje, tehdejší sofistikovanou technologii (nejmodernější letouny a ideální využití letadlových lodí jako nejmodernějšího prostředku úderu proti nepřátelskému loďstvu) a specializované týmy (speciálně vycvičení námořní letci, kteří se předvedli v Pearl Harboru na jedničku), nakonec neznamenají nic.

Krátkodobě může správná počáteční strategie zajistit úspěch, ale realita širších souvislostí a nahodilostí je ničivá.

Vize CIA byla, že hon na bin Ládina a Taliban může začít tím, že pomohou opoziční Severní alianci ze severu Afghánistánu, která se v horách bránila proti režimu Talibanu. Úvaha byla správná. Taliban musel své bojovníky z okrajových částí Afghánistánu stáhnout, což využila Severní aliance k postupu, až nakonec vstoupila i do Kábulu.

S týmy CIA a tunami peněz by se Severní aliance mohla změnit v dobrou bojující sílu - prohlásil Tenet (šéf CIA).

Jako Japonci přecenili (když nenašli v Pearl Harboru letadlové lodi) význam bitevních lodí a podcenili význam skladů PHM, elektrárny a křižníků a ponorek jako hlavních cílů, USA podcenily nesourodost Severní aliance a podcenily i význam dolarů. Dolary měly význam jenom jako krátkodobá motivace ve prospěch zákazníka. Američané nebyli spojenci, ale zákazníci odněkud zdaleka.

Všichni měli své vlastní plány jak naložit s vytlačením Talibanu z Afghánistánu. Peníze a ozbrojenci z USA byly jenom prostředky k využití. Politika a motivace Severoameričanů pro různé afghánské skupiny (kliky) nepředstavovala žádnou hodnotu.

Situace v září 2001 byla unikátní. Tehdy pomyslný Jamamoto ve verzi 2001 reinkarnoval do tisíců človíčků.

„Všichni“ dopředu věděli a v novinách psali, že dojde k vyslání prvních speciálních úderných jednotek a nastane bodové bombardování podle informací návodčích ze Severní aliance a od severoamerických a britských komandos. Všichni dopředu věděli i to, že toto masírování nebude stačit. Nakonec 19 let probíhaly operace v Afghánistánu podobně usmoleně jako v době, kdy tam bojovaly proti partyzánům sovětské jednotky.

Unikátní je, že početná varování z novin již z roku 2001 se potvrdila, a ztráty vojáků USA a zemí NATO v Afghánistánu byly zbytečné čili marnotratné.

Jamamotův syndrom se projevil již na přelomu let 2001 a 2002, když pomsta za teroristický akt z 11. září se nestala pomstou, ale zabřednutím do bahna.

Japonské velení v roce 1941 si neuvědomilo jak rozdílnou hodnotu v následujících bojích v roce 1942 budou mít americké bitevní lodě, křižníky a torpédoborce spolu s ponorkami, lidé z Bílého domu a Pentagonu koncem roku 2001 si neuvědomovali jakou hodnotu a propojení v následujících bojích a při mírové obnově budou mít
  1. Severní aliance, resp. jednotlivé frakce aliance,
  2. zájmové ozbrojené kmenové a jinak teritoriálně definované skupiny,
  3. pašerácké a s opiem obchodující organizace,
  4. etnicky orientovaná a kmenová společenství,
  5. místní vesnické zájmové skupiny,
  6. místní podnikatelé bez militantního zaměření, ale s kompromitujícími vazbami,
  7. žoldácké skupiny/milice přijímající práci od toho kdo momentálně platí.
Např. bývalý afghánský viceprezident a významný vojenský velitel Abdul Rašid Dostum se v roce 2020 postavil proti znovuzvolenému prezidentovi Ghanimu a volby prohlásil za komplot. Tento 65letý uzbecký voják vstoupil do afghánské armády v 70. letech, několikrát změnil stranu, takže např. bojoval se sovětskou armádou proti mudžáhidům a poté se Severní aliancí, která pomohla svrhnout Tálibán.

Po vyhnání Tálibánu pod dohledem USA vznikla prozápadní afghánská vláda. Byla prozatímní, ale problémy, které představovala samotná vláda, nebyly prozatímní, ale trvalé.

Projevily se etnické a zájmové tendence, ze západu přivezení emigranti se stali čelnými představiteli vlády, ale neměli přímé zkušenosti o palčivých potřebách lidí tam dole ve vesnicích a městečkách, neměli představu o skrytých problémech Afghánců, protože byly dlouhá léta kdesi daleko, na jiné planetě, zvané Západ.

Pomsta za Pearl Harbor II. skončila v blátě úplatků, nepřehledných vztahů a vnitroafghánské občanské války. Taková byla situace 11. září 2020.

K velkému smutku těch Afghánců, kteří si oddechli, že byl Tálibán vykopán ze země. Dnes se islámští fašisté z Talibanu vrací a politicky jsou silnější než prozápadní afghánská vláda.

(rp,prvnizpravy.cz.cz,foto:arch.)