Svátek má: Kvido

Politika

Velikost textu:

Petr Hampl: Podléháme islámu, protože ztrácíme naši vlastní víru?

Petr Hampl: Podléháme islámu, protože ztrácíme naši vlastní víru?

<< OTÁZKA TÝDNE >> Často se setkáváme s představou, že dokud v západních společnostech hrálo klíčovou roli organizované křesťanství, potom Západ snadno porážel islámské armády, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Petr Hampl.

Petr Hampl, nezávislý sociolog
21. února 2020 - 03:20

Když křesťanství ustoupilo do pozadí (přinejmenším ztratilo jakýkoliv politický vliv), potom získal převahu islám. Kdo má víru, ten vyhrává. Kdo nemá víru, ten prohrává.

Je to schéma jasné, jednoduché a přesvědčivé. Pouze není v souladu s fakty.

Jak si vedla křesťanská civilizace v dobách, kdy církev hrála klíčovou roli? Čtenáře možná napadají vítězné bitvy u Tours, Lepanta a Vídně. Jenže pro islám hovoří desítky velkých vítězných bitev. A také dlouhá řada křesťanských panovníků a vojevůdců, kteří v bojích se Saracény či Osmany padli. A další dlouhá řada těch, kdo se pokoušeli přežít ve vazalském postavení vůči muslimským vládcům, ale ani to nefungovalo.

Muslimové obsadili naprostou většinu původních křesťanských území. Rekonkvista Španělska je sice heroickým příběhem, ale z hlediska celkového obrazu jen malým detailem. Naprostá většina dobytých území zůstala islamizována. Desítky milionů křesťanů byly zabity, další miliony odvlečeny do otroctví. Západ neustále ustupoval. I po drtivé porážce u Lepanta stačilo Turkům několik desítek let k obnovení flotily a zahájení další ofenzivy.

Kdyby nepřišla reformace, renesance, a s nimi moderní věda, západní křesťanská civilizace by už dnes neexistovala. Říše islámu by sahala až k Atlantiku a severnímu moři.



Naopak jediné období, kdy Západ získal nad Islámem drtivou převahu, bylo 19. století. Tedy doby nacionalismu a moderní techniky. Doby, kdy křesťanství bylo výrazně přítomné, ale nebylo vládnoucí ideologií. A kdy proti němu existovala silná ateistická opozice.

Mimochodem, dnešní křesťanské oblasti a země Afriky, kde o živé víře nelze pochybovat, v kontaktu s islámem kolabují, maximálně vedou zoufalé obranné boje.

Buddhistická a hinduistická civilizace si vedly ještě hůře než křesťanství. Jejich bojovníci se muslimským válečníkům nedokázali rovnocenně postavit, jejich lidé byli masakrováni jako zvířata. Dnes v těch civilizačních okruzích vidíme vůli k odporu. Ale vidíme také, že muslimové jsou ti silnější a agresivnější. Pákistán organizuje džihádistické útoky na Indii. Útoky na Pákistán vůbec nepřicházejí v úvahu. Muslimové útočí na nemuslimské obyvatelstvo a etnicky čistí celé oblasti, opačný jev neexistuje. Případ Barmy, která dokázala odvrátit agresi muslimských Rohingů, je ojedinělý. A opět šlo pouze o obranu. A o čekání na další útok.


Jediný civilizační okruh, kde si s islámem dokázali poradit, je pravoslavný (resp. to, co z něj zbylo po zániku Byzance). Ruští carové dokázali dobýt muslimské oblasti a přimět obyvatelstvo, aby opustilo  islám a konvertovalo k pravoslaví, případně jim vnutit jinou formu islámu. Formu nikoliv dobyvatelskou, ale podřízenou pravoslavnému Rusku. A je samozřejmě otázka, do jaké míry pravoslavné civilizaci tato schopnost zůstala.

Obecně se dá souhlasit s tím, že pokud je nějaká společnost sjednocena společným náboženstvím, žije se lépe a je snadnější i obrana (za předpokladu, že se daří zabránit splynutí náboženské a politické moci).  Nicméně není to dostatečný lékem na porážku Islámu.

Co tím lékem je? To nedokážeme říct. Můj odhad je, že v první řadě svoboda a odhodlání bránit vlastní životní prostor a životní styl. Můžeme tomu říkat třeba vlastenectví. Samozřejmě, že veškeré evropské vlastenectví je založeno na křesťanských hodnotách. Ale pokusy obnovit nějakou historickou formu příliš nepomohou, zvláště,  když uvážíme, že žádná taková forma nevedla k úspěšné obraně.  To, v čem je Západ naopak nesmírně silný, jsou inovace a hledání nových řešení.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)