Svátek má: Bartoloměj

Komentáře

Jiří Kouda

novinář

Zvyklosti parlamentní demokracie made in ČR

Přijít v ČR o politickou moc, je pro politiky stejně tak depresivní, jako pro poctivě pracujícího člověka poníženě žádat o podporu v nezaměstnanosti. Lze připustit, že je to horší katastrofa, protože politická moc má charakter nekonečné přitažlivosti, přirovnáváné k drogové závislosti.


Na rozdíl od politiků si ovšem normální člověk podporu v nezaměstnanosti zajistil odvody na sociální pojištění, zatímco politici si svoji ochranu budují kontakty, dohodami, sponzory a „politickým dealem – já pomohu tobě a ty pak mně“. A začnou to nazývat zvyklostí parlamentní demokracie. Měli by si to nechat patentovat.

Polistopadová politika v Česku se vyvíjela od svého prvopočátku jako tvrdý zápas nejdříve s pozůstatky komunistické strany v podobě amorfmního Občanského fóra, následně se soustředila za vedení Václava Klause na ekonomickou přeměnu státu v kapitalistický model neoliberální podoby  s heslem „kdo nesouhlasí s našimi reformami, nesouhlasí s reformami“ a veškerá kritika rychlé kupónové privatizace bez právního zabezpečení byla okamžitě a za pomocí médií zničena a její nositelé zesměšňováni. Další etapou byl spor se sílící levicí a zakořeněným bludem typu „pravice vytváří hodnoty a levice je následně utrácí“. Mimochodem má tato smyšlenka poměrně tuhý kořen a občas ji lze slýchat i dnes. Ačkoliv tvořivé hodnoty české pravice právě zakoušíme v podobě nevídané dlouhodobě recese.

Tato etapa obsahovala stejně prvky, které s jistou lehkostí politici označují prý za běžné „zvyklosti“ parlamentní demokracie dodnes. Tedy okamžité čistky na obsazených (dobytých) resortech, dosazování svých známých a spolehlivých kamarádů do orgánů státních a polostátních firem (dříve i bank) neboli trafikaření. A masové džusování veřejných prostředků do soukromých kapes za neprůhledných podmínek. A v politickém jednání pak ostentativní ignorace opozice nebo přímo její ostrakizace.

Ignorace základem parlamentní demokracie

Nástup sociální demokracie by se dal sice označit jako jisté zbrzdění neoliberálního vlaku, ale ony „zvyklosti“ neodbourala, část jich převzala jako zvyklost předchozích vlád. A když se k moci vrátila na základě řecké lži a složenek k vládním pádlům opět pravice, obraz odpudivých „zvyklostí“ se ještě prohloubil – přeběhlící Pohanka a Melčák, zachraňující vládu Mirka Topolánka, rozbití od počátku sice pochybných rychlokvašek Věcí veřejných vytvořením stranického paskvilu s cynickým názvem LIDEM, pro změnu zachraňující vládu Petra Nečase. Parlamentní „zvyklost“, že nikým nevolená skupina podrží kabinet pokračuje i nyní a bývalá vládní koalice argumentuje právě podpisy těžko definovatelného, názorově kmitavého subjektu a nezařazeným poslancem či poslanci, aby prezidentovi dokázala, že má ve sněmovně většinu. Ignorace prvků studu, morálky a etiky se vykládá jako normální jednání a ventiluje se do tváří občanů jako příklad "běžné" politiky. Brrr.

Národ mně!

Prezident Miloš Zeman sice „parlamentní zvyklosti“ označil za „idiotské“, a jmenoval vládu bez dohody s politickými stranami, což je neobvyklé a nabourávající ony zvyklosti, ale na druhé straně převzal jakousi Klausem zavedenou výběrovou zvyklost, že od bývalé koalice požaduje verifikaci 101 podpisů podpory. Ačkoliv ani Klaus neměl, ani Zeman nemá při tomto požadavku oporu v ústavě.  A když už tedy chce zavést novou zvyklost, je tak trochu zvláštní, že ji nevyžadoval od Jiřího Rusnoka, dodávají kritici. Zcela ojedinělou parlamentní zvyklostí by bylo, kdyby předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová navrhla sama sebe (mluvíme o třetím pokusu, který přechází na šéfa sněmovny) za kandidátku na sestavení vlády. Historické rčení "národ sobě" by získalo nový, docela zábavný význam. Politologové i komentátoři si hrají s myšlenkou, že šéfová sněmovny by musela nejdříve na svůj post rezignovat, aby mohla na premiérku kandidovat, pak by se musel volit nový předseda - a jejda, co když ten neuspěje v  hlasování nerozborné stojedničky? Jejda na druhou. Co pak?

Celkovým důsledkem této dějinné zkratky je arogance politické moci našich elit. Pro pochopení je třeba konstatovat, že donedávna bylo také zvykem v naší parlamentní demokracii, že se špinavé prádlo pralo a sušilo do čistoskvoucí běloby jen v politické prádelně a pod dohledem jejích elit. Vstup policie a státních zástupců do této oblasti, kdy se otřásá politická moc, nutně vyvolala křečovitou hystérii. Odtržení od vládní moci zásahem z vnějška je prostě pro politiky nepřijatelné. A vidina předčasných voleb s úpadkem do bezvýznamnosti pak samozřejmě musí vyvolávat upřimný, lidský děs z budoucí existence.

Samozřejmě by se politická krize, kterou nyní prožíváme, by se měla opravdu řešit tím, jak znovu rozhodnou voliči. Politici totiž, stále při zdůraznění svých dobytých práv, což je také jakýmsi zvykem (viz letitý odpor k přímé demokracii - referendu, odpor cokoliv měnit s poukazem, že mají čtyřleté funkční období atd.), kdy ve svém volebním období zapomínají, že zastupitelská demokracie je zde od toho, aby zastupovala zájmy občanů, nikoli politiků. Mýlí se lidé, když tvrdí, že politik si nemůže vybrat jiné voliče, než ty, kterým něco slíbil. Politik si může v České republice i během funkčního období vybrat jiný elektorát, protože mu něco nového - na rozdíl od předchozích voličů - hmatatelného dodá.

Je však třeba připomenout, že většina politologů se shoduje v jednom – dokud se nezmění politická kultura uvnitř politických stran a hnutí, do té doby se nezmění ani celková politická kultura. A nádále se voliči budou stále střetávat s podivnými, nemorálními, ba mnohdy kriminálními projevy českých „zvyklostí“ parlamentní demokracie.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda