Svátek má: Oleg

Komentáře

Jiří Kouda

novinář

Záchrana zbytků sociálního státu v EU je málo!

Na internetu a sociálních sítích se množí vyjádření frustrovaných lidí, kteří jsou přesvědčeni, že není koho volit, nevědí proč a vůbec, že na eurovolby kašlou a k volebním urnám nepůjdou.


Je jistě mnoho důvodů, proč si udržet skeptický pohled na význam demokratického aktu v případě Evropského parlamentu.

I odborníci (politologové) konstatují, že se české politické subjekty příliš nevytáhly a předložily nepříliš konkrétní programy, plné frází a billboardových hesel, které voliče už tolik nefascinují.

Je pravda, že pro část z nich půjde více či méně jen o dobrou obživu stranou pozornosti tuzemských médií - 7957 eur (219 tisíc korun při kurzu 27,50 Kč) hrubého, po zdanění čistý příjem dělá 6201 eur (170 tisíc Kč), přičemž ten český protějšek si přijde na 55.900 korun plus náhrady či příplatek za funkci. Pouze.

Také je pravda, že Evropský parlament má či bude mít 751 poslanců a Česko v něm pouhých 21 kusů. Pravdivé je rovněž poznání, že prosadit v europarlamentu cokoliv znamená nutnost stát se členem  nějaké politické frakce – konzervativců, socialistů, liberálů, zelených, levice či stále se posilujících nacionalistů a euroskeptiků. Individuálně se tedy neprosadí nic. Má ale někdo povědomí, že by se individuálně něco prosadilo v českém parlamentu?

Současné volby jsou přitom označovány za přelomové.

V lecčems ano.

Za prvé je Evropská unie konfrontována s krizí na Ukrajině, kterou sama pomáhala eskalovat. Část pozorovatelů má ten názor, že jednostranný příklon k majdanskému převratu bude paradoxně rozkládat samotnou unii. Několikaměsíční příklon k povstalcům z Kyjeva a bagatelizace práv ruskomluvícího obyvatelstva, nutně vyvolal u části tuzemského obyvatelstva nedůvěru k špičkám EU. Na druhé straně prosazované sankce vůči Rusku jsou bezzubé a pro další část Čechů také důvodem k nedůvěře o smyslu a akčnosti evropského uskupení. „Ukrajina se dál zmítá v chaosu a faktickém bezvládí, přičemž politika Bruselu podporovaná několika vládami členských zemí zavádí samotnou Unii, která nikdy neslula jednotnou zahraniční politikou, na hranu samotné existence,“ napsala temně Tereza Spencerová v Literárních novinách.

Je zde ale ještě jedna podstatná položka – ekonomická krize se táhne nejen eurozónou, ale i třeba Českem příliš dlouho a vyvolává depresi i u notorických optimistů. Zákonitě se to projevuje i v postojích českých politických stran. Valná část vsadila na nacionalistickou nebo dokonce xenofobní notu. Řeší to však ekonomické problémy? Kdo je vůbec z národoveckých bojovníků definoval?

Vidíme, že i když mají tyto volby jen malou vazbu na to, zda Česko přijme euro, statečně se některé strany vrhly do volebního boje za záchranu místní měny. A vůbec, co nám má Brusel co do všeho kafrat, že.

Je to divné. Na jedné straně mávají českou vlajkou s šíleným výrazem právě narozeného obroditele, aby na druhé straně (pomyslné barikády) mávali praporem kapitálu, který nezná hranic. Dnes už po zkušenostech s Řeckem, Portugalskem a Španělskem těžko může někdo tvrdit, že nadnárodní kapitál, banky a investoři  třeba v podobě ECB, MMF a EK de facto neovládají Evropskou unii! Takže sice budeme mít korunu, ale při vědomí, že všechny banky jsou v zahraničních rukou a že si investoři ročně vyvezou z Česka přes 200 miliard korun zisku. Další obohacení významu slova pokrytectví.

Hyperbola lidských a sociálních práv občanů EU se scvrkává v nepřehlednou byrokratickou mašinérii krytou velkými penězi a korporacemi.

Tak proč jít tedy k volbám?

Přes veškerou kritiku (ne)funkčnosti Evropské unie, odpověď zahrnuje hned několik důvodů: má-li EU demokratických deficit, jsou volby do EP právě naplněním demokratického práva.

Dnes již není obtížné si představit nacionalistickou nahnědlou internacionálu v Evropském parlamentu a voliči mohou její vzestup zastavit.

Je třeba převrátit vládu peněz nad politikou na vládu politiky nad penězi. A je třeba znovu a znovu pokoušet vrátit Evropské unii lidskost systémovými změnami, na něž by měla mít odvahu levice. Ta nyní hovoří o záchraně zbytků sociálního státu, což je zoufale málo. Technokratický přístup levice (s výjimkou profesora Kellera) nevzbuzuje příliš nadějí. Přesto ji dávám šanci. Měla by se však vzpamatovat, neboť příště už ji dostat nemusí.

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda