Komentáře

Karel Petřík

technik

Vím, že jsou teď jiné starosti, ale přesto:

Někde v Africe se majitel ZOO dostal do finančních potíží a řešil to tím, že dal všem zvířatům, co měl, svobodu. V jeho případě stačilo otevřít klece a vrata.

Druhý den ho však čekalo překvapení, když uviděl svá zvířata čekat ve frontě u brány.

ZOO zvířata přes noc pochopila, že svoboda se nedá srovnat se slušným ubytováním, s bezstarostností o krmení a bezplatnou lékařskou péčí, a to si ani neuvědomila, že nemusí pracovat. Takto stejně jsme dopadli i my. Na rozdíl od těch zvířat stojíme před vraty naší ZOO a než je otevřou, žvaníme o svobodě. Ale kolik nám té svobody ještě zbývá?

V pohybu nám sice nebrání mříže, ale svazuje nás stále hustší síť zákonů, vyhlášek, předpisů, omezení a nařízení. O jakou svobodu jde, když už nejsme schopni sledovat, co ještě můžeme svobodně udělat nebo rozhodnout a co ne? Také svobodu slova nám mimo jiné úspěšně rdousí předsudečná nenávist a svérázná představa svobody slova komisařky Jourové. O kolik svobod ještě přijdeme než pochopíme, že už skoro žádná nezbývá? Možná je to jedno, protože už to jako ta nová převychovaná zpohodlnělá ZOO zvířata vyřešíme odevzdaným setrváním u krmelce. Mezi žvýkáním budeme poslouchat staronovou píseň v podání našich dětí a vnuků, tentokrát v angličtině: „Já druhou takovou zemi neznám, kde tak volně dýchá člověk“. Ano, naše mládež a avantgarda jde zase předělávat svět.

Tak kupředu, levá.

Cíl cesty asi tak rok 1972. Tam už jsme ale byli! Jestli ten návrat nezastavíme, tak ztratíme jak zbytky svobody, tak i krmelce.

Karel Petřík