Svátek má: Kryštof

Komentáře

Jiří Valenta

poslanec PS PČR (KSČM)

Válečné reparace versus zbabělost české vládní garnitury

Na úvod tohoto příspěvku je nutno alespoň rámcově vymezit, co to ve své podstatě válečné reparace jsou.

Velice zjednodušeně řečeno se jedná o způsob odškodnění, které by mělo být  vyplaceno po válečném konfliktu poraženým státem vítěznému státu či vítězným státům. Plnění reparací se může odehrávat formou peněžitou, ale i nepen-ěžitou.
    
Někdo by mohl namítnout, že od ukončení druhé světové války již uplynul dlouhý čas, a že se nejspíše podstatná část vítěznými mocnostmi určeného vyrovnání mezi Německem a postiženými státy zrealizovala. Bohužel opak je však pravdou, přičemž některé politické subjekty, zejména ty na evropské politické scéně orientované tzv. napravo, se snaží dělat všechno proto, aby se na tuto, jednoznačně nezpochybnitelnou, tečku spravedlnosti za nějvětším světovým válečným konfliktem postupem času zapomnělo.
  
I přes tento sdílený aspekt ignorace je v současnosti otázka válečných reparací frekventována asi nejvíce v Polsku a Řecku. Bohužel české menšinové koaliční vládě ANO 2011/ČSSD jsou oprávněné mnohamiliardové nároky českého státu až neskutečně lhostejné, přičemž se stále dokola, ovšem zcela neodůvodněně, odvolává na českoněmeckou deklaraci, o které se ještě zmíním později.
    
Pokusme se ale výše popsaný stav ještě přesněji vyspecifikovat. Řecký účetní dvůr, což je obdoba Nejvyššího kontrolního úřadu v ČR, vyčíslil válečné škody v jejich zemi na 309,5 miliardy eur, což je v přepočtu 7750 miliard korun. A také ani Polsko se spravedlivého odškodnění nikdy zcela nezřeklo. “Ti, kteří si to myslí, ti se mýlí”, sdělil před rokem v Sejmu  předseda vládní strany Právo a Spravedlnost Jarosław Kaczyński, nejvlivnější polský politik. Lidské i materiální ztráty, které Polsku způsobili nacisté, vyčíslila analýza Sejmu na 248 miliard zlotých. To je pro změnu 1490 miliard korun. Polský prezident Duda uvedl, že se Polsko svého nároku nevzdá a Německo zaplatit musí. A zde můžeme již jasně spatřovat výrazný rozdíl v kvalitě obhajoby zájmů jejich země v přímém srovnání s "pštrosím”přístupem vlády naší. A to i přes to, že se iniciativy Polska i Řecka odehrávají zatím pouze v deklaratorní rovině.
   
Na rozdíl od Polska mělo být ale Československo za válečné škody odškodněno přímo od západního Německa. Vláda v Praze vyčíslila reparační nároky na 306 miliard československých korun, vyjádřeno v dobové měně. Naše země však doposud ob-držela pouhých 230,1 milionu Kčs. Kdybychom byli nadmíru vstřícnými, a to jsme asi již až přespříliš, můžeme k této částce ještě připočítat platby z Německa, které proběhly v 60. letech, a to jako odškodnění obětem lékařských pokusů a nuceně nasazeným. Ani tak se  ale na více než 4% dosavadní úhrady platných československých nároků se dostat nelze.
    
Spojenecké mocnosti Velká Británie, USA a Sovětský svaz se zabývaly reparacemi na Krymské konferenci, která se konala počátkem února 1945. V přijatém protokolu v části V., jež pojednávala o reparacích, se ne nadarmo uvádí: „Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války.“ Proto-kol dále pokračoval ustanoveními o formách vymáhání reparací na Německu.
    
Reparacemi se ale též zabývala Postupimská konference tří vítězných velmocí. V protokolu konference, v části III., se nachází příslušné ustanovení o německých reparacích. Jasně se zde říká: „V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům, a za něž se německý národ nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo této dohody o reparacích.“
    


O škodách, které nám způsobili Němci se jednalo i v Norimberku, kde se jimi mj. zabýval Norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba na tomto místě konstatovala, že “z ČR bylo deportováno do Německa 750 tisíc čs. občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení ČSR, 15. března 1939, se obvinění zmocnili velikých zásob surovin a potravin, odvezli do Německa velké množství vozového parku včetně lokomotiv, vagónů, parníků a trolejbusů, vybavení laboratoří a uměleckých muzeí, kni-hy, obrazy, umělecké předměty, zařízení i nábytek. Ukradli zlatý fond a všechny čs. valuty, včetně 23 tun zlata, které tehdy mělo nominální hodnotu 5,265 milionu liber šter-linků. Oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky, vyloupili a přisvojili si český veřejný i soukromý majetek”. Tak zní jednoznačný názor spojenců, kteří rozhodli o vykonání spravedlnosti vůči představitelům Německa.“ Tento fakt osvědčil i profesor Václav  Pavlíček, a to například ve svém článku “Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou”,  který zveřejnil v deníku Právo, 1. října 2004.
     
Fakt, že se obě strany, tedy ČR a Německo, podle textu odpovědi na moji sněmovní interpelaci na premiéra ČR Andreje Babiše, dohodly, že “nebudou zatěžovat současné vztahy politickými a právními otázkami společné minulosti”, což je současně i přesná citace z podřízenecké, a nebojím se říci protičeské smlouvy z roku 1997, která takto relativizovala válečná utrpení a prakticky z poškozené strany udělala jakéhosi spoluviníka, respektovat prostě nelze. Takto poslušně bychom měli, alespoň podle Babiše, prý spolupůsobit k udržení hodnot jako je poválečné uspořádání Evropy a toto by nemělo být zpochybňován.
   
Jistě, toto by se mohlo někomu v ČR hodit, zapomenout na mrtvé, zraněné, odvlečené, ale i na obrovské materiální škody a to pouze v parciální akuální prospěch některých!  Ve vládní hantýrce však pro blaho obou národů! Jenže dotyční jaksi úmys-lně zapomínají, že oboustranně korektní vztahy  mezi sousedními zeměmi mohou být realizovány přece pouze tehdy, kdy oprávněné a dokonce mezinárodně uznané pohledávky a závazky jsou vyrovnány. Až potom může být udělána “tlustá čára za minulostí”, a to za systematizovaných úsilím, jež mělo vyústit v genocidu českého národa. A je mně v tomto ohledu úplně lhostejno, že část mé rodiny odešla po válce právě do západní části Německa, otčím byl Němec a moje matka v Německu po mnoho let žila. Spravedlnost nelze ničím zastínit!
   
A jak se na poválečné vyrovnání dívají sami Němci? Willi Brand v 70. letech minulého století v Praze nárokované reparace explicitně slíbil, ovšem podmínil je sjed-nocením Německa s odůvodněním, že “přece západní Německo nebude platit i za Německo východní”. Tato podmínka byla poté v 90. letech následně splněna. Hans Die-trich Gencher také přislíbil reparační nároky zaplatit, po sjednocení Německa se “prý sejdeme a rychle dohodneme”. Ale když potom k tomu mělo dojít raději šikovně využili efektivní nástroj v podobě Česku odrodilého Václava Havla a některých jeho kolegů, zejména knížete Schwarzenberga, k sepsání a následné signaci jakéhosi všeobecně odpouštěcího dokumentu, o kterém jsem již hovořil, ale který samozřejmě nesplňuje ani základní právní náležitosti mírové smlouvy, která by jako jediná mohla válečné reparace prominout.
    
Ústavní právník profesor Pavlíček, o jehož názoru na válečné reparace jsem si již zde také zmiňoval, tvrdí v této souvislosti, že naše nároky můžeme kdykoliv “položit na jednací stůl”. Znovu se ptám, proč to tedy neuděláme, a to právě nyní, když je Německou ve významném rozpočtovém přebytku, který činil například v přecházejícím roce 100 miliard korun, a nejspíše by pro něj ani nebyl problém alespoň část dlužné částky uhradit? Chybí totiž základní vlastenecká odvaha našich představitelů, přičemž jejich stálé odvolávání se na Česko - německou deklaraci z roku 1997, je již více než trapné.
   
Reparační nároky byly zakotveny především v Pařížské reparační smlouvě a stále trvají. A jestli by někdo chtěl z našich oprávněných požadavků například odepsat sumu za zkonfiskovaný sudetský majetek, měl by si tuto smlouvu z roku 1946 pořádně prostudovat. V paragrafu A,  je mj. uvedeno, že my, Československo, jsme povinni konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou a také, že konfiskované majetky odpočtou signatární vlády od svého podílu na reparacích. Ovšem toto se sudetského majetku, kterým bych chtěl snad někdo protiargumentovat, rozhod-ně netýká, protože v dalším paragrafu D se již přesněji specifikuje: “Při provádění ustanovení paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů nebo osob, které byly příslušníky této země a nikoliv Německa a v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací”.
    
Na závěr mého příspěvku bych rád zmínil, že je skutečně politováníhodné, že předseda vlády Babiš, v přímé korespondenci a následné sněmovní konfrontaci se mnou, nepovažuje otázku vymáhání reparací za aktuální. Stejně tak podtrhuje, že by “poválečné uspořádání Evropy nemělo být zpochybňováno”. Ovšem to si odpovídá sám na své vlastní úvahy, vymáhání válečných reparací se zpochybňováním poválečného uspořádaní Evropy prakticky nesouvisí a jestli ano, tak jej naopak podporuje a konzervuje.
    
Klíčovým představitelům naší země tak uniká zásadní aspekt celého procesu vyplá-cení válečných reparací a tím je spravedlivá kompenzace za všemožná příkoří způso-bená Němci, nad kterými nemůže soudný člověk jen tak “mávnout rukou”.
    
Mezinárodní právo, které stojí zřetelně na naší straně, však bohužel zde nikdo nehodlá neuplatňovat a toto časem potom oslabuje svoji váhu. Laxnost, nezájem či dokonce “nevůle” volených vrcholných zástupců našeho lidu tak bohužel kontraproduk-tivně eroduje platformu sousedského jednání “rovného s rovným”, pokouší se přepsat historii, relativizuje a obrací vinu a v neposlední řadě také plive do tváře válečným pamětníkům a pozůstalým po obětech. A to ke škodě, obou národů, českého i německého!

Jiří Valenta