Svátek má: Roman

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Proč Aleš Hušák nevydá svoji knihu o Sazce

Jsem jistě jen jedním z mnoha, kteří se už dlouho těší na knihu pamětí, postřehů a zaručených pravd Aleše Hušáka, která podle jeho slov konečně objasní, kdo skutečně může za pád Sazky.


Avizované literární dílko mě v souvislosti se současnou neradostnou situací v českém sportu a nezlomnou vírou v právo a justici nutí zamyslet se, co vlastně víme a co nevíme…

Víme, že český sport přišel v roce 2011 o Sazku, tedy podnik, o kterém mnozí mluvili jako o slepici snášející zlatá vejce, a že se do dnešní doby nepodařilo tuto trhlinu ve financování sportu zacelit.

Víme, že od insolvence a následného bankrotu Sazky již uplynuly tři roky a dosud nevíme, kdo za to vlastně může. Víme, že mediálně označený viník se může a nemusí shodovat s tím skutečným a nevíme, zda toho skutečného někdy naše justice pojmenuje.

Víme, že bývalý mocný šéf Sazky, který byl mimo jiné ve své době nejdéle sloužícím generálním ředitelem v České republice, již několikrát avizoval, že tato jeho kniha vyjde a označí pravé viníky pádu Sazky. Také ale víme, že tyto jeho „sliby“ přicházely vždy v době, kdy se někdo naopak snažil ukázat, že Aleš Hušák nebyl jen tím „poníženým sluhou českého sportu“, jak sebe sám často a s velkou mírou přiznané ironie označoval, ale naopak arogantním vladařem a manipulátorem, který myslel především na prospěch svůj a nikoli svých akcionářů.

Nevíme, zda citace z údajně připravované knihy neslouží jen k zastrašení a varování těch, kteří by se mohli v prý alegoricky pojatém díle najít ne zrovna v pozitivním světle.

Víme, že na Aleše Hušáka je podáno několik žalob, které požadují, aby ho soudní spravedlnost označila za hlavního viníka, který připravil český sport o obrovské finanční prostředky. Dodnes není např. vyřešena žaloba, kterou na něj podala ČUS, ani objasněny podivné okolnosti, ve kterých mu jeho někdejší spojenci, pánové Martin Ulčák a Marek Dospiva, vystavili směnku na 50 milionů korun. A bohužel nevíme, jestli budou někdy tyto soudní případy dotáhnuty do konkrétního konce.

Víme, že měl Aleš Hušák „krytí“ od lidí ze Státní bezpečnosti (StB), které zaměstnával a využíval k získávání informací na svou ochranu a pro své zájmy.

Nevíme, kam si Aleš Hušák přestěhoval ze Sazky svůj rozsáhlý osobní archiv, ve kterém měl za léta svého působení shromážděny spousty kompromitujících materiálů na důležité „zájmové osoby“ ze sportu i z politiky.
 Víme ale, že poslední dny před předáním společnosti insolvenčnímu správci JUDr. Cupkovi odvážela auta množství dokumentů. Ty méně důležité a kompromitující byly skartovány.

Víme, že Hušák v řízení nejvíc uznával metodu „cukru a biče.“ Nechal to dokonce zvěčnit na pamětní desku v O2 areně, která tam je dodnes. A touto metodou se také důsledně řídil. Odpůrce a nepohodlné zastrašil, zkompromitoval a zničil. Své přívržence odměňoval, pomáhal jim do funkcí, platil jim zahraniční cesty, návštěvy kasin, spojené třeba i s návštěvou choulostivějších míst, a ti nejvíce zasloužilí pak dostávali dobře placená místa v orgánech Sazky a v jejích dceřiných společnostech.

Víme, že s postupem času ztrácejí lidé, o kterých se vědělo, že byli úzce spojeni s A. Hušákem, ostych a začíná se o nich znovu mluvit. Spolumajitelem šesti skiareálů se v říjnu tohoto roku stal Martin Vokatý, který byl dvorním architektem té největší a bezkonkurenčně nejdražší sportovní haly v Čechách a na Moravě.

Víme, že řada předsedů sportovních svazů a organizací z Hušákovi party si své funkce udržela. Příkladem je Roman Ječmínek, někdejší pravá ruka a blízký osobní přítel Aleše Hušáka. Dál vesele sedí na své prezidentské židli v Autoklubu a dostává štědré dotace, jak od státu tak od Českého olympijského výboru.
Už ale nevíme, zda tito úspěšní lidé stále odvádějí pomyslné „desátky“ tomu, kdo jim kdysi pomohl zbohatnout.

Víme, že současný předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval udělal „ochotně“ a jako jeden z prvních tzv. tlustou čáru za pádem Sazky a vůbec nevíme, proč to zrovna jemu, který s Alešem Hušákem kdysi v mnoha směrech spolupracoval a bez kterého by se ani nestal místopředsedou ČOV, všichni tak ochotně uvěřili. Na Valné hromadě Autoklubu ČR v listopadu 2012 dokonce osobně podpořil znovuzvolení Romana Ječmínka do čela této organizace. Nelze se pak divit, že VV ČOV 22.4.2014 na návrh předsedy zamítl můj návrh na jmenování komise, která zpracuje materiál o podílu sportovních funkcionářů na pádu Sazky s odůvodněním, že ČOV už tuto záležitost definitivně uzavřel na svém zasedání dne  21. 9. 2011.

Zpět na začátek. Víme, že Aleš Hušák je velice chytrý člověk. Kdyby skutečně chtěl popsat zákulisí Sazky, a tím vlastně v té době i celého českého sportu, pojmenovat opravdové viníky, už by to dávno udělal. Výhodnější je však držet v rukou provázky, za které se dá tahat a vodit na nich pěkně své loutky. A možná, že za cenu své beztrestnosti se o ty provázky už s někým ochotně rozdělil. Proč ne? Model jak ovládat sportovní funkcionáře a kontrolovat dění a peníze ve sportu je přeci pořád stejný. A vytvořit nové centrum, odkud se to dá dělat, je také snadné.

Víme, že se někteří lidé touží stát mocnými velikány a jsou ochotni k dosažení tohoto svého cíle použít jakékoli prostředky, tedy i ty na hranici nebo i za hranicí zákona, a nevíme, zda současná spravedlnost má vůbec snahu a potenciál tyto „chytráky“ odhalit a pojmenovat.

A je-li jediným viníkem samotný Aleš Hušák, pak nevíme, proč se nenajde síla, která by to chtěla doopravdy a ne pouze mediálně, a tedy vlastně virtuálně, dokázat.

Kde je tedy Hušákův bestseller? Nevíme, na jeho prolistování si zatím nechme zajít chuť…
Vím, že za tyto své úvahy mohu zase očekávat od „staré party“ odvetu směrovanou na mě nebo na rodinu, jako tomu bylo již několikrát, jen nevím, co to bude tentokrát.

Mé spekulativní úvahy mohu s jistou lítostí zakončit troufalou citací Sókratova (snad mi tento skutečný velikán lidských dějin odpustí) výroku „vím, že nic nevím“ … a dodat, že se s touto smutnou pravdou nechci naučit žít.

Zdeněk Ertl