Svátek má: Lada

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Přelomové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o dotacích

Protože zákon o rozpočtových pravidlech (tj. zákon č.218/2000 Sb.) stanoví, že na poskytnutí dotace není právní nárok, vycházela praxe v těchto případech dlouhodobě z toho, že poskytnutí nebo neposkytnutí dotace je jenom věcí uvážení toho...

...kdo je oprávněn dotaci poskytnout, zatímco ten, kdo o její poskytnutí žádá, nemá prakticky žádné možnosti právní ochrany. Jinak řečeno, ten, kdo mohl dotaci poskytnout, se řídil jen vlastní úvahou při závěru, zda ji žadateli opravdu poskytne anebo ne, zatímco žadatel, ani když splnil všechny stanovené podmínky, se nemohl spoléhat na to, že dotaci opravdu dostane, a pokud ji nedostal, nezbývalo mu v zásadě, nežli se s tím smířit. Protože na dotaci neměl právní nárok, nemohlo mu totiž podle představ praxe vzniknout legitimní očekávání, že dotaci dostane (legitimní očekávání přitom požívá právní ochrany).

Uvážení poskytovatele dotace, respektive toho, kdo ji neposkytl, se považovalo za nepřezkoumatelné, protože převážilo přesvědčení, že pouhou úvahu (uvážení) není jak přezkoumávat. Takový stav ovšem na druhé straně mohl vést k libovůli a svévoli při rozhodování o poskytování dotací, případně mohl vybízet k ovlivňování uvážení poskytovatele dotace. Navíc i sama skutečnost, že ani po splnění všech vytčených podmínek nemohl žadatel důvodně očekávat, že dotací dostane, a neměl a nemohl mít tudíž příslušné legitimní očekávání, vedla pochopitelně k rozkolísání právní jistoty. Každý prvek libovůle při používání právních předpisů totiž především narušuje právní jistotu, respektive tu nakonec žádná právní jistota ani není.

Zřejmě tyto velmi negativní dopady dosavadní praxe především do oblasti právní jistoty vedly Nejvyšší správní soud k tomu, že jeho rozšířený senát tuto dlouhé roky zaběhnutou praxi přezkoumal a zjistil, že ve skutečnosti není v souladu se zákonem, konkrétně že je v rozporu právě s rozpočtovými pravidly. V § 14 odst. 4 rozpočtových pravidel totiž zákon vypočítává náležitosti rozhodnutí o poskytnutí dotace, zatímco v následujícím odstavci (tj. v § 14 odst. 5 rozpočtových pravidel) stanoví, že na rozhodnutí podle odst. 4 se nevztahují obecné předpisy o správním řízení (tedy především správní řád) a není ani soudně přezkoumatelné. V rozhodnutí sp. zn. 9 Ads 83/2014 ze dne 30. 9. 2015 rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal na to, že rozhodnutí podle odst. 4 (tj. podle § 14 odst. 4 rozpočtových pravidel), na které se podle následujícího odstavce nevztahuje správní řád a které není soudně přezkoumatelné, je jenom rozhodnutí o přiznání (poskytnutí) dotace.

Ve světle tohoto rozhodnutí, jež vychází z doslovnéhovýkladu rozpočtových pravidel, tedy rozhodnutí, jímž bylo  ozhodnuto,  že se dotace poskytuje, se neřídí správním řádem a není soudem přezkoumatelné. Naopak všechna jiná rozhodnutí, tedy především rozhodnutí o tom, že dotace poskytnuta nebude, se správním řádem řídí a soud je může přezkoumat.

Ten, kdo poskytuje dotaci, tedy musí dbát práv žadatele, poskytnout mu možnost k vyjádření, seznámit ho s podklady pro rozhodnutí atd. Pokud tato procesní pravidla, stanovená správním řádem (tj. zákonem č. 500/2004 Sb.) nedodrží, může být rozhodnutí o neposkytnutí dotace soudem zrušeno, protože takové rozhodnutí je plně přezkoumatelné cestou správního soudnictví. Žadatel má tedy právo na spravedlivý správní proces, zahrnující princip rovnosti účastníků, seznámení s podklady pro rozhodnutí, možnosti se k těmto podkladům vyjádřit a navrhovat jejich doplnění a podobně.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Ads 83/2014 však jde ještě dál. Především konstatuje, že ani v případě nenárokových dotací nemůže být rozhodování o nich libovolné či dokonce svévolné a že tam, kde zákon nestanoví žádná kritéria, musí si je stanovit poskytovatel sám a potom se jimi musí opravdu řídit, přičemž musí dbát rovnosti mezi žadateli a nepřipouštět neodůvodněné rozdíly mezi nimi. Citovaný judikát tedy stanoví, že pro uvážení poskytovatele dotace musí být stanoveny určité meze, limity, resp. určitá kritéria a pokud je nestanoví právní předpis, musí si je poskytovatel vytyčit sám, přičemž soud potom kontroluje, zda z nich poskytovatel dotace nevybočil, nebo zda je nezneužil, neignoroval a podobně. Podle těchto kritérií je přitom podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/2014 třeba důsledně postupovat nejen v případě nárokových, ale i v případě nenárokových dotací.

Zdeněk Ertl