Svátek má: Radim

Komentáře

Jiří Kouda

novinář

Pravo-levý střet, nebo koncentrovaná hysterie

Voliči budou zahlceni bojem za svobodu, parlamentní demokracii, za očistu politiky od korupce a korupčníků, od lobbistů, komunistů dřívějška, komunistů dneška, a bude jim zamlžena podstata sporu, o který jde.

Buď zde vyhraje levice a provede pro většinu občanů aspoň snesitelnou korekci v ekonomice a sociální oblasti, nebo vyhraje pravice a bude pokračovat znevýhodňování středních a slabších vrstev ve prospěch velkokapitálu.

Vzhledem k přípravným nástřelům se dá předpokládat, že předvolební kampaň do předčasných voleb proběhne ve vybičovaných emocích a mnohdy bude mít i hysterických charakter mocně podporovaný PR prací silných médií.

„Rozhodnutí 140 poslanců uzavřelo v mnohém zajímavou kapitolu české politiky počátku třetího tisíciletí. A vlastně i politologie. Zase lépe víme, kdo je kdo,“ napsal hejtman Jiří Zimola (ČSSD) na svém facebooku.

Nebyl bych si poslední větou tak jistý. Volby totiž budou kombinací emocí a racionálních programů. Pro mnohé občany to bude jen opakovaný labyrint, v němž se budou chytat spíše postojů „sympatický“, „antipatický“, budou pod nátlakem kampaně proti něčemu či někomu a ne vždy budou posuzovat kvalitu programů stran a lidí, které je nabízejí

Kdo stojí na prahu možného vstupu do Poslanecké sněmovny a čím vlastně je, jaké zájmy zastává a v čí prospěch? V mediálním prostoru prokázala agentura Sanep nejpřesnější výsledky svých šetření, tak využijeme její informace. Podle nich by v půli července prošly do sněmovny tyto strany – ČSSD (27,9 %), KSČM (16,7 %), TOP09 a STAN (13,1 %), ODS (7,8 %), SPOZ (7,2 %) a KDU-ČSL s 6,4 %. A kdo má ještě šanci? Přes dvě procenta se celkem stabilně dostala Suverenita, Zelení,  Okamurův Úsvit, Piráti a LEV 21. A pokud bude dostatek peněz pro kampaň Babišovy ANO, tak se může to této skupiny dostat i toto uskupení.

Šance ODS, že se dostane do sněmovny, je stále větší než menší, říká politolog Jan Kubáček. Ačkoliv občanským demokratům klesají vlastní činností preference celkem konstantně a zjevně se jim zúžilo pevné voličské jádro, měli by pětiprocentní hranici překonat. Otázkou je, zda ale překonají dvouciferný volební výsledek. Ten ohrožuje naprostá absence témat, která hýbou obyvateli – především ekonomika a sociální otázky.  ODS a TOP 09 svými programy a vládní praxí daly především najevo, že jsou to strany velkokapitálu a movitějších vrstev.

Hysterie není program

Vzhledem k tomu, že se propagandisticky razantně za obranu „svobody“, a „parlamentní demokracie“ chytila TOP 09, je tento prostor pro občanské demokraty poněkud omezen. Navíc už rozprava ve sněmovně před jejím rozpuštěním naznačila, že si obě bývalé koaliční pravicové strany vyčítají, kdo za to může. A není se třeba divit Miroslavu Kalouskovi, že příležitost dominovat na pravici si jen těžko nechá vyfouknout z rukou. Kromě kritiky a varování před autoritářským prezidentem a tradičním antikomunismem toho ale v podstatě TOP 09 ani ODS moc nabídnout nemohou. To bude nosným tématem jejich kampaně. Voliči budou drceni zejména médii, jejichž většina je pak v pravicových rukou, a bude tak jim unikat ona podstata pravolevého sporu.

Všechny sliby v hospodářské a ekonomické oblasti budou, vzhledem ke zkušenostem, znít pokrytecky, falešně a hlavně nepřesvědčivě. Odklon od dosavadní vládní politiky, která vedla k odporu a znechucení drtivé většiny obyvatel Česka, by byl možný jen za cenu cílené změny vůdčích osob, odpoutání se od kmotrovských sil a změnit vědomí, že politika není jen výtahem k moci a majetku. Tak by si mohla pravice, při vědomí skutečnosti, že se kyvadlo společenského vědomí zhouplo doleva, aspoň zachovat tvář, ale s jasnou prohrou v předčasných volbách. A nevypadat jako trochu dementní rádobyvtipná plačka, což odstrašujícím způsobem předvedl Pavel Bém ve svém výstupu v dolní komoře parlamentu s tématem politické rituální sebevraždy.

Sami u moci nebo koalice?

ČSSD má, na rozdíl od pravice, ve volbách co nabídnout většímu počtu občanů a neměly by být to jen formální sliby. Před patrně vítěznými sociálními demokraty stojí ovšem neobyčejně těžký úděl. Posunout hospodářství země do černých čísel, vytvořit pro méně úspěšné pocit bezpečí, zajistit sociální spravedlnost a vyhnout se pokušením moci. To poslední, což by přispělo k větší důvěře obyvatel v politiku a jejich zástupce, bude to nejtěžší, a tady bych byl přece jen opatrnější.

Rovněž ke koloritu vedlejších, ale probíraných témat, pak budou vztahy uvnitř i vně levicových stran. Média zpochybní kdeco a kdekoho. V detailu se mohou i trefit (ani v levicových stranách nejsou žádní andílci v slušivých košilkách), ale a opět by voličům neměl uniknout fakt, že se jedná o subjekty, které jsou na straně středně a méně příjmových skupin, včetně těch nejpotřebnějších.

Pokud ČSSD nepřekoná hranici 30procentního zisku ve volbách, bude potýkat s hradní stranou SPOZ, silnými komunisty a třeba i lidovci. Tudíž bude stát před klasickým problémem koalic. Ani role menšinové vlády není tak snadná, jak se na první pohled jeví. S podporou komunistů by se sice poněkud odpoutala od vlivu prezidenta Miloše Zemana, ale vnitrostranický vývoj naznačuje, že se tak nepodaří úplně. Záležet bude na prezidentovi a jeho ambicích. Jinak by mohl být vztah vládní ČSSD a Hradu docela korektní.

A zase, jako u pravice, platí, že voliči by si měli pečlivěji probrat reálné programy, které levice nabízí a nepodléhat emocionálním výkřikům, které udělají ze vztahů stran hlavní, téměř pro občana existencionální problém.

Komunisté si očividně udrží pozici druhé nebo třetí nejsilnější strany v Poslanecké sněmovně. Jejímu postavení napomáhá, že se za 20 let nesmočila v skandálech, masivní korupci a dokonce její podíl na krajských vládách (včetně jednoho hejtmana) nevyvolává, až na okrajové, byť medializované protesty, žádnou relevantní kritiku. A trpělivě sbírá protestní body na chybách pravicové praxe. Zdá se, že její lídři si uvědomují, že přímá účast ve vládě není na pořadu dne a hlásí se k případné podpoře menšinové vlády sociálních demokratů. Programy obou stran jsou ale velmi podobné, což umožní snadnější komunikaci.

Zajímavá bude jistě role SPOZ. Pokud se tato strana dostane do sněmovny, nebude to ani tak zásluhou programu, nýbrž podporou a zaštítěním prezidentem Zemanem a jako důsledek souboje v přímé volbě hlavy státu. Je skutečností, že v minulých volbách se této straně podařilo sebrat ČSSD dvě až tři procenta hlasů. Zdá se, že tomu letos nebude jinak. Ještě před několika týdny si lídři obou stran vyměňovali ostrá slova, po nichž by si ani zřejmě nechtěli stisknout „měkkou ruku“. V kampani se bude sice SPOZ zcela jistě potýkat s dotazy, jaký je rozdíl mezi nimi a ČSSD, ale poslední dobou, zejména po hlasování o důvěře Rusnokově vládě, obě uskupení zřejmě zakopala válečné sekery. Byla by ale zajímavá reakce SPOZ, kdyby právě po volbách ČSSD zvolila menšinovou vládu s podporou komunistů.

Potencionálním koaličním partnerem se pro ČSSD může jevit lidová strana. V koalici  ČSSD, SPOZ a KDU-ČSL by hrála svoji pravicovou roli a poněkud by utlumovala hradní ambice. Část sociálních demokratů – nezemanovců by její přítomnost ve vládě mohla prosazovat právě z tohoto důvodu. Je faktem, že se lidovci omladili, mají po odchodu kalouskovců nové vedení a tradiční část katolicky orientovaných voličů dá této středopravé straně šanci. Její program je takový, řekněme „eklektický“, který nepobuřuje ani napravo, ani příliš nalevo.

Shluk malých, dravých, ale taky neprůhledných

Šance na vstupu do sněmovny si udržuje Suverenita Jany Bobošíkové především na základě kritiky Evropské unie a konzervativní orientace zaměřená na teze Václava Klause. V případě, že by se exprezident rozhodl tuto stranu zaštítit ve volební kampaní i svým jménem, tyto šance by vzrostly. Ve sněmovně by se tak ocitla další pravicová strana. V kampani by pak mohla odčerpat část příznivců ODS, ale i nerozhodnutých voličů, kteří mají na EU kritický náhled.

V neposlední řadě je zde hlouček strana hnutí, která jsou pro mnohé voliče i politology otazníkem. Strana zelených vsadila na antikorupční rétoriku a obhajobu obnovitelných zdrojů energie. Zelené ovšem oslabilo nejen působení v Topolánkově vládě, a očividně stranu opustila řada příznivců intelektuálů, umělců apod., kteří ji pomohli se dostat do sněmovny v roce 2006. Ti se dnes přesunuli, pokud vůbec, ke Karlu Schwarzenbergovi. Šance na překonání pětiprocentní hranice zeleným také brzdí děsivý nárůst ceny elektřiny, kvůli dotacím na fotovoltaiku, ač za to přímo nemůže.

Na antikorupční notu nasadili svoji rétoriku další dvě strany – ANO miliardáře Andreje Babiše a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Pro Babišovou ANO hovoří nejen finanční náklady do kampaně, ale také jednoduchá protikorupční rétorika. Může tak oslovit voliče, kteří jsou nejen zklamaní politikou stávajících parlamentních stran, ale i ty, kteří programy stran nečtou a stačí jim hesla na billboardech. Sofistikovanější je Tomio Okamura, který zaměřil důraz na přímou demokracii všude, kde by to šlo. Ovšem ucelený program jeho strany je zatím hodně slabý čaj. Rovněž nevýhodou je, že veškerá kampaň, aspoň doposavad taková byla, se soustřeďuje jen na osobu samotného Okamury a o jeho dalších lidech se neví téměř nic.

Zřejmým důsledkem předčasných voleb pak bude, že se ve sněmovně již nepotkáme s národními socialisty Jiřího Paroubka, skupinou LIDEM a Věcmi veřejnými. Ale vše samozřejmě rozhodnou voliči.

Občané, aspoň ti, kteří nejsou již dnes přesvědčeni koho budou najisto volit, by si měli hodně rozmýšlet, zda novým a menším stranám dají hlas. A jestli tak požadované změny se mají spojit těmito subjekty. U nich by si měli svůj hlas rozmýšlet dvakrát racionálně. Je totiž zjevné, že právě tyto strany budou využívat zejména emotivní podobu kampaně.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda