Svátek má: Radim

Komentáře

Jiří Kouda

novinář

Pěkné, moderní schizma sociálních demokratů

Výsledek předčasných voleb je znám, pravice prohrála a levice nevyhrála. Člověk nemusí čekat ani na hloubkové analýzy, aby mu bylo jasné, že lví podíl na nevýhře levice má Česká strana sociálně demokratická.


A těch důvodů je hned několik. Ten základní, který odstartoval, nebyl jen poslední stranický sjezd, aspoň v v krátké době historicky vzato, ale byla to až tragikomická otázka, koho si nejsilnější levicová strana vybere na Pražský hrad. Dlouhé lavírování a hledání vně i uvnitř sociální demokracie, mělo nakonec jediné vyústění, a to neradná volba Miloše Zemana. Jenže určitý distanc si mohly nezemanovské špičky ČSSD paradoxně určit už v prvním okamžiku, kdy měly rozhodnout, že podpoří ve volbě Zemana. Na této otázce, která byla od počátku celkem jasná, se začala ČSSD viditelně štěpit.

Sociální demokraté se přesto až do září těšili vysoké podpoře, což dokladovaly průzkumy veřejného mínění. Stranické šéfy to do značné míry ukolébalo, ačkoliv věděli, že veřejnost bere rozhádanost partaje s krajní nelibostí. Po celou dobu nebyla ČSSD schopna vyprofilovat postoj a vztah s prezidentem, jehož výroky a činy jsou mnohdy kontroverzní, tak přece jen levicovým, což mělo určovat onen postoj, byť s jistou distancí.

ČSSD se hřála na výsluní natolik, že Bohuslav Sobotka opakovaně hovořil o třicetiprocentním vítězství ve volbách. Nu což, i toho se mohlo dosáhnout, pokud by zde nebylo ono slavné ale... Ukázalo se, že technokratická podoba předsedy nezvedá vášně, nemobilizuje davy a volební kampaň pod jeho taktovkou spíše připomínala hodně staré, dávno opuštěné kolejiště. Mezitím nastoupily protestní strany a začaly dravě bojovat o voliče.

Sociální demokraté nezměnili rétoriku (mimochodem, ještě na začátku kampaně jsem hovořil s ústeckým lídrem ČSSD Jaroslavem Foldynou a upozornil jsem ho, že billboardové heslo „prosadíme fungující stát“ se pěkně vyjímá v programu, protože papír snese všechno, ale jako heslo je nicneříkající a připomíná spíš propagaci nějakého oddělení klotových rukávů. Foldyna souhlasil a nakonec i s tím, že by se měly objevovat spíše konkrétní nabídky řešení “lidských “ problémů) a pokračovali v rutinní kampani bez toho, že se chopili nějakého tématu. Ta se válela a ostatně dodnes válí na ulici. Před časem sociálním demokratům vyhrály krajské volby zdravotnické poplatky, a otázka zdravotnictví, kdy se otřásá existence desítek nemocnic, byla pro ně jen další nekonečného výčtu administrativně pojatých problémů. No děs.

Bleskový přechod části voličů ČSSD k protestním stranám a zejména ANO 2011, byl jen logický závěr. Přesto vedení sociálních demokratů nemohlo uspokojit, že propadly pravicové parlamentní strany a že ČSSD vyhrála s odřenýma ušima. Bylo tedy namístě očekávat jakousi sebereflexi, jak se dnes pěkně říká, a vzhledem k tomu i to, že Sobotka dá svoji funkci k dispozici, jak se říká ještě pěkněji. Naopak dráždil prohlášením, že jeho strana bude prosazovat maximum svého programu. Ale kdež...Ovšem není vinou jen Sobotky, že levice skončila - po klausovsku - nevýhrou. Přece podíl na výsledku mají všichni vedoucí činitelé sociální demokracie. I těch, co hlasovali pro výzvu rezignace předsedy. Přece nemohou tvrdit, s tím se svého času nesmířili ani dělníci v Kolbence, že jsou malé děti.

Rozhodnutí Michala Haška a jeho kolegů v předsednictvu nebylo domysleno v tom, co se stane poté, co byl Sobotka vyškrtnut z vyjednávacího týmu, ale zároveň odmítne rezignovat. Což se stalo. Ve straně nyní panuje něco, co nám hezky vylouplo v moderní podobě církevního schisma ze 14. století, kdy vládlo několik papežů, kteří se vzájemně prokleli a exkomunikovali. Způsobem zrychleného filmu se rozpadl vyjednávací tým a jednat se stranami, a o sestavení vládních koalic bude separátně jednat Bohuslav Sobotka. Jestli tento souboj vyřeší ústřední výkonný výbor 10. listopadu je otázkou.

Vedlejším efektem, a s jistou nadsázkou, lze občanům sdělit jediný prokazatelný výsledek tohoto stranického kolotání. A to, že sociální demokracie se projevuje, byť s jemnými anarchistickými prvky, jako opravdu demokratická strana bez silného vůdcovského principu. Což asi potěší jen politologické fajnšmekry.

Ať dopadne vnitrostranický spor jakkoliv, je zřejmé, že celkový neúspěch levice (komunisté, třebaže mírně posíleni, zůstanou v ostrakizované pozici bez většího vlivu – to by mohlo uklidnit některé zhysterizované jedince, kteří deklarovali úmysl vzít si pytlík buchet do ciziny) bude mít své důsledky v podobě otřesené ČSSD ještě dlouhou dobu. Spor se prostě nedá ukončit jedním rozhodnutím stranického orgánu a svářící se strany jen tak nezmizí z povrchu bez ohledu na to, která skupina vyhraje. Tím pádem dojde k odlivu znejistělých voličů a sympatizantů této strany. Dá se rovněž předpokládat, že vládní angažmá s ANO 2011 a lidovci neumožní sociálním demokratům naplňovat svůj program. Což je skvělá ukázka politické spirály směřující dolů. Aspoň v očích jejích voličů.

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda