Svátek má: Oleg

Komentáře

Jiří Kouda

novinář

Opoziční smlouvy na pokračování

Politici, české nevyjímaje, toho napovídají hodně. Dokonce i mládež, nezatížená politickou zkušeností, má vcelku jasno ohledně pevnosti charakteru a pravdivosti politiků.


Kdy lze politiky brát vážně a kdy je třeba ještě chvíli váhat s frenetickým jásotem a demonstracemi souhlasu na ulici? Nu, obvykle platí, že se vyplatí řídit se druhou částí předchozí věty. Není to otázka toho, co bychom nazvali opatrnictvím, nýbrž zkušeností, chcete-li cizím slovem empirií s českými politiky.

Naposledy nám vládní koalice hustila do hlav, že konečně přišla se zákonem, který zatočí s korupcí ve státní správě, s její politizaci a zkonstruovala služební zákon na páteři Generálního ředitelství státní služby a generálního ředitele jako „jeden ze strategických principů zákona“ nebo také „klíčový“ (Bohuslav Sobotka). Takzvaný superúředník měl zajistit nezávislost státních tajemníků, kteří by na každém ministerstvu dozírali na úřední šiml.

"Já myslím, že generální ředitelství je nezbytně nutný nástroj k tomu, abychom tady měli funkční zákon o státní službě, abychom si na státní službu jenom nehráli," prohlásil také Sobotka.

Netrvalo to zas tak dlouho, aby se koaliční ČSSD, KDU-ČSL a ANO s opozičními TOP 09 a ODS dohodly na tom, že ze „superúředníka“ bude jen šmudla v podobě náměstka na ministerstvu vnitra. Profesorka Vladimíra Dvořáková to znechuceně nazvala „opoziční smlouvou číslo 2“ s tím, že se vlastně z protikorupčního zákona stává bezzubý nástroj pro pokračování politické a kdovíjaké korupce. Sociální demokracie tak - jak to řekl Bohuslav Sobotka? - „nezbytně nutný nástroj“, jaksi potlačila a je tedy potom „zákon funkční“? Konstatujeme tedy spolu s panem předsedou, že si jeho strana a koalice s opozicí „začaly hrát na státní službu“.

Když už jsme u sociální demokracie a jejího vrtošivého hraní si. Není snad lepším příkladem, než tzv. církevní restituce. To, co dělala Kalouskova opozice nyní u služebního zákona, mohla předvést stejně tak i ona a ve sněmovně a normu, kterou odmítá drtivá většina občanů, „přibrzdit“. A také nemusela zcela vědomě lhát občanům, jak po volbách s „nepřijatelnou“ normou zatočí.

Hrají si samozřejmě všichni. Zapálený antikomunista Miroslav Kalousek (rád říká ve sněmovně kolegovi „komunistický fízle!“), v době, kdy byl ještě šéf bratrů a sester, si na dva dny hrál s vládou koalice s podporou komunistů. Občanští demokraté se zase bavili snižováním daní, až dosáhli vyššího daňového zatížení občanů.

Kolik ještě opozičních smluv nás čeká? Všichni ti, co se vůči ní vyjadřovali s odporem, v případě, kdy se jich to týká to samozřejmě oposmlouvou nenazvou (bude to sled „pragmatických“, „rozumných“, či „kompromisních“ dohod). Pozorný divák si nicméně všimne, že vždy se jedná o „dohodu“, která nějakým způsobem vždy souvisí s přímým zájmem politiků a jejich mocí.

Sociologové i politologové to znají již velmi dávno – ve společnosti existují různé i protikladné sociální třídy (ze zákona jsou jejich protikladné zájmy z nějakého nejasného důvodu zakázány veřejně prezentovat, nicméně nepopřeny), které v parlamentní demokracii promítají své zájmy a naděje do politické reprezentace. Ovšem politici a jejich skupiny (strany, hnutí atd.) nakonec vždy vytvoří samostatnou (na voličích nezávislou) sociologicko-ekonomickou třídu. Se svými zájmy. A ta se mnohdy diví, že se to lidem zrovna moc nelíbí.

Opozičních smluv ještě zažijeme dost. Malých i velkých.


Voliči by se měli zřejmě zhluboka nadechnout a zamyslet se, zda není na čase pozměnit bludná hesla s otazníkem, co udělají politici pro voliče - na "co pěkného ještě mohou udělat voliči pro naše politiky"?

Jiří Kouda