Svátek má: Nikola

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Kupujte sůl!

Summit NATO, setkání Trump – Putin, začátek velké světové obchodní války. Bude to týden, o kterém se bude psát v učebnicích? A to jsme nezmínili jednání parlamentu o Babišově vládě.

Přichází týden, kdy se bude extrémně třepit pysk na nejvyšších místech. Summit NATO bude nafukovat ruskou hrozbu, aby ji krátce na to vyfouklo setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Část rusko-amerických jednání bude beze svědků, mezi čtyřma očima, děsí se ti, kdo se ruskou hrozbou živí. A doma, v českém parlamentu se bude jednat o důvěře vládě. U opozice samozřejmě žádnou důvěru nemá, ani kdyby slíbila, že rozpočet bude přebytkový a daně co možná zrušeny. Nebo se aspoň skončí s veškerou kontrolou výběru, což by vyšlo nastejno.

V těchto debatách však možná dojde i na skutečná rizika. Prezident Trump je věren svým předvolebním prohlášením, že ochrání práci doma, a začíná ji obklopovat ploty. Těmi skutečnými, jaký vyrůstá na mexické hranici, i těmi pomyslnými v podobě cel a omezení pro vstup na americký trh. Ekonomové mluví o obchodní válce, která ublíží všem, ale trhy to nepotvrzují. Hlavní burzovní indexy ve Spojených státech reagovaly růstem na prudké zvýšení cel na čínské dovozy. Podobně reagovaly i na celní bariéry pro evropskou ocel a hliník.


Evropa se zkouší bránit, ale ve vzduchu je hrozba, že americká odpověď přijde v podobě 20 procentního cla na evropská auta. To už je takříkajíc jaderná hrozba, která dolehne i k nám. V Americe se sice moc českých aut neprodává, ale tak je to s většinou českého exportu - jsme jen subdodavatelé. Jsme ti hodně dole. Až padající trus prosviští kolem mateřských firem, dopadne podle známého zákona k nám.

Kupujte sůl, šeptávalo se za mých dětských let, když to bylo nějak nahnuté. Ano, je to nahnuté.

V zásadě jde o nevyhnutelný vývoj, i přes všechno žvanění ekonomů. Svět se ocitá v situaci, kdy bude muset ustoupit od bezbřehé globalizace, v jejímž pozadí byla obrovská moc nadnárodních korporací, nutících americkou vládu a jí podřízenou Evropskou unii ke stále agresívnějšímu prosazování jejich zájmů v zahraničí. Války však uvázly, na Blízkém východě jsou zřejmě prohrané. Uprchlíci z rozvrácených zemí probudili voliče. V Americe se přidalo prozření, že občan jenom platí, nic z toho nemá a ještě snadno přijde o střechu nad hlavou.

Jsou tu tedy reálné bezpečnostní i ekonomické hrozby, ale Česká republika jde do těch válek oslabená. Pokud jde o vojenskou bezpečnost, převládla představa, že konflikty se řeší porovnáváním zbrojních rozpočtů. Kdo má většího, vyhrává. Vojenský rozpočet proto máme a snaživě jej zvyšujeme, ale armádu, která by mohla zemi aspoň pár týdnů bránit, nikoliv. Je opravdu divné, že je nám to divné až teď.

Také o obchodní válce se nedá říci, že je úplně nečekaná, ale prostě se s ní nepočítalo. Vnímala se jako přešlap, o kterém se ve slušné společnosti nemluví. Český makroekonomický scénář, o který se opírá pravidelná aktualizace našich příprav na euro (Konvergenční program ČR), hýří optimismem. „Příznivý vývoj v zemích hlavních obchodních partnerů i pozitivní situace uvnitř české ekonomiky vytvářejí podmínky pro pokračování ekonomické konjunktury v České republice,“ soudilo v dubnu Ministerstvo financí ČR o výhledu do roku 2021.

Pokud jsme byli odhodláni něco bránit, tak korunu. Jen žádné euro, aspoň ne v nejbližších čtyřech letech!

Ale proč se bát eura, když máme jedno z nejnižších zadlužení v EU? K čemu je nám koruna, když všechny velké banky v ČR jsou ovládány ze zemí eurozóny? Když veškerý exportní průmysl má centrály v zemích s eurem? Když 80 procent českého HDP prochází zahraničním obchodem? Neříkám, že tam všechna tato hodnota vzniká, ale účastní se pohybu sem a tam přes hranice. A protože 85 procent našeho zahraničního obchodu je orientováno na EU, jeho kotvou je zase euro. Do korun se to jen přepočítává.

Naše svatá válka o korunu na to nehledí. V zemi stále převládá iluze o výhodách nezávislé ČNB, a ta láká i některé politiky, kteří vědí, jak na ČNB zatlačit. Tato iluze však jednoznačně škodí. K čemu je nám nezávislá ČNB, když výsledkem jejího působení je přerostlý ranec devizových rezerv, který přesahuje možnosti kontroly? Chtěli jste měnu přizpůsobenou domácím potřebám? Tak to jste se spletli, koruna je teď pod kontrolou spekulantů.

V pasáži o „kurzovém závazku“ ČNB, tedy o jejích hrátkách s kurzem koruny v letech 2013 - 2017, Konvergenční zpráva ČR informuje, že „úhrnný objem devizových intervencí na jeho obranu dosáhl za celé období trvání závazku 75,9 mld. eur“. To znamená, že ČNB nakoupila eura za dva biliony korun, aby na několik let snížila kurz koruny pod 27 korun za euro.

Tato politika se teď považuje za mylnou. Z pohledu zahraničí činila republiku levnější, a tím uspávala české výrobce cenovou výhodou v době, kdy se okolní svět rozbíhal do další průmyslové revoluce a souboj na trzích se odehrával v technologiích a kvalitě. Konkurenční výhodu by naopak nabízela silnější koruna, protože ta by zlevnila dovozy, které potřebujeme pro technologické přezbrojování.


Výhybku ČNB je třeba přehodit, ale jak konkrétně té pevnější koruny dosáhnout? Normálně by česká měna posilovala sama, nikoho na to nepotřebuje, je silně podhodnocená. Jenže jsou zde ona eura za dva biliony korun, obrovský balík, který se změnil v kouli na noze. A tak koruna zatím nereaguje na pokusy posílit kurz zvyšováním úrokové míry.

A je to ještě horší. Jestliže byly naše devizové rezerv během mylných intervencí ČNB nafouknuty na čtyřnásobek, znamená to, že jsme si řekli o čtyřnásobné zvýšení měnového rizika. Jinými slovy, když kolem nás vznikne nějaký neklid, dostaneme čtyřikrát větší ránu, než jakou bychom chytili normálně. A když se budeme chtít bránit, bude to čtyřikrát dražší.

Neklid je slabé slovo, když všichni mluví obchodní válce. Jistěže vám někdo z těch bohorovných mužů a žen z žulového paláce na Náměstí republiky s úsměvem připomene, že není důvod k obavám. Možnosti centrálních bank jsou přece z definice neomezené, tvoří peníze prostě tak, že si je naklepe do systému podle potřeby.

Ve skutečnosti ani centrální banky peníze netvoří, jen si je půjčují od budoucnosti. Jejich výsadní postavení spočívá v tom, že se jim téměř absolutně věří. Pracují s jakýmsi kontokorentem, který je o dlouhou řádku nul výše, než užíváme my. Víra v centrální banku je vírou v její dostatečnou moc a bezohlednost, s jakou dokáže obyvatelstvo přinutit, aby za ni zaplatilo její závazky.

Trhy reagují citlivěji než neteční politici a centrální bankéři. Zatímco ve Spojených státech jdou indexy nahoru, investoři opouštějí méně významné země, jejich burzy i kurzy míří dolů. Je tam víc těch, kdo chtějí prodat, než těch, kdo chtějí koupit, a cenám nezbyde, než se podbízet. ČNB se může podbízet leda výraznějším zvyšováním úrokové míry, aby zvedla zájem o české dluhopisy, a tedy i o měnu, ve které jsou vydávány. Ale úrokové sazby ČNB platí pro celou republiku, takže to zvedne finanční náklady celé ekonomice.

Je tu tedy kolize těžkých časů se sezónou plytkého žvanění. Ruská hrozba vyhnije sama jako provařený marketingový nástroj pro výprodej amerického zbrojního průmyslu. Přehnaná expozice ČR vůči globalizaci je však reálná. Konvergenční program ČR na to trochu reaguje, když předpokládá, že v nejbližších dvou letech sice bude nadprůměrný hospodářský růst, ale bude „tažen výhradně domácí poptávkou“. To znamená, že export neporoste, bude jen jako dřív, poroste jen domácí poptávka, od stavby dálnic až po nákupy stále masitějších buřtů, chytřejších mobilů a televizorů podle nové normy.


Co když však export nebude jen stagnovat, ale prudce klesne? Co když splašené trhy zmučí korunu výprodejem? Co když oslabené tržby zpomalí proměnu automobilového průmyslu a začneme produkovat retro? Co když si zahraniční vlastníci našich fabrik a bank vzpomenou na přísloví, že bližší košile než kabát, takže k našim problémům přihrnou i ty jejich?

Určité prvky oživování domácího hospodářství, české práce pro český trh, najdeme ve vládním prohlášení, které se ve středu začne cupovat v parlamentu. Doba je však opravdu naléhavá, takže debata by neměla být jen zaníceným ideologickým cvičením. Mění se pravidla hry, vidíme posun paradigmatu. Svět včerejška byl neudržitelný. První obranou je proto postřeh tam, kde někdo nabízí víc stejného.


Rozumnější je vyvažovat. Proti obrovitým centralizovaným finančním ústavům v zahraničním vlastnictví vytvořme decentralizované domácí finance na družstevním principu. Proti podřízeným závodům omezeným na subdodávky pro zahraniční exportéry finálních výrobků umožněme rozptýlené domácí investice z menších českých peněz, které nabídnou něco hotového. Proti dovozu pančovaných potravin, nezralého ovoce a nahnilé zeleniny postavme soběstačnost a kontrolovatelnou kvalitu dodávek na krátkou vzdálenost. A než spoléhat na bezmocnou korunu, to už je lepší kombinace eura a doplňkových místních měn, které povzbuzují místní oběh.

Tohle není raketová věda, ale vykukuje za tím bitva s velkými zájmy. Máme se nechat dobrovolně zmlátit? To se radši peru.

Zbyněk Fiala