Svátek má: Doubravka

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Kde jsou dnes ti lidé zvláštního ražení?

Tvrzení o komunistech alias bolševicích jako o lidech zvláštního ražení - lepších než jsou ti ostatní - má svoji historii. Patří k ní i rozlišování členů strany na tzv. kované a na ty ostatní. Kde ale tito nadlidé dnes jsou, kam odešli, když vlastně neodešli?


Lidská společenství bývají založena na sdílení řady společných znakům jejich členy. Kromě někdy dost    specifických hodnotových orientací  či minulosti příslušného společenství a mnoha jiných vlastností k nim   patří ovšem i ty, které to které všichni členové daného společenství nemusí sdílet, ale přesto je to  nerozděluje. Lidské společnosti nejsou žádné monolity. Mnozí z jejich členů se lecčíms odlišují od těch druhých. Být nějak odlišný  bylo – snad s výjimkou  totalitních  společností – považováno za normální. Mohly  v tom hrát svoji roli i různé kodexy cti založené na příslušnosti k určitému náboženství (včetně např. Desatera) či různé ideologie sdílené často jen částí toho kterého velkého společenství. Patřilo to k jejich identifikačním znakům označovaným  jako projev určité kultury  či civilizace. Ovšem s výjimkou těch, kteří žili v totalismech a disponovali vlastnosmi v jiných společnostech  nevídané. 

V novějších českých dějinách šlo především o tzv. komouše (někdy též „komanče“). Jejich existence byla a je v mnohém zvláštní. V podstatě  šlo o import z Východu. Právě proto v českém společenství představovali něco jiného, a také se za to považovali. Komouši se považovali - a zdá se i nadále považují - za něco zvláštního. Byli jiní, ale trochu jinak, než ti druzí. Jinakost  společenství totiž umožňuje  velkým sociálním komunitám  se  rozvíjet, usilovat o inovace ve svých vnitřních strukturách,včetně dynamických změn značného rozsahu a tedy i přežít. Komouši k těmto  strukturám však rozhodně nepatřili. Měli své pravdy, své zvláštnosti, které z nich dělaly  lidi zvláštního ražení. Především zde chtěli  být navždy. Mnohé napovídá tomu, že by mohli být už na vymření.  Leccos však  ale napovídá tomu, že se dokázali přizpůsobit, a že  zde budou i v příštích generacích, byť pod jinými vnějšími podobami.
 
Teď, když se právě vzpomínalo třiceti let existence české společnosti zbavené prý komunistického jha v Listopadu 1989, je načase uvážit i to, zda a  v čem jsme se my i oni změnili i v čem nikoliv, což ovšem vyžaduje jisté soustředění se, znalosti, vědomosti a také jistý nadhled. Ne každý je toho schopen. I zmíněné oslavy tuto skutečnost přímo ukázkově demonstrovaly. Mezi námi se vyskytují lidé, kterým připomínání si oslav tohoto výročí, jaký byl zde teď praktikován, založený na porážce komunismu, příliš nesedl. Někdy je dokonce rozčiloval. Protože jsem byl požádán jedním nakladatelstvím, abych připravil v nejbližší době k novému vydání knihu, která jsem o Listopadu již dříve napsal a která byla před lety v Našem vojsku vydána pod názvem Operace Listopad 1989  ( v r. 2012), souhlasil jsem, ale s podmínkou, že do nového vydání bude zařazena úvodní studie, kde se pokusím shrnout to nové, co se se u nás i v  okolním světě kolem dění před 30 lety objevilo. Nešlo tedy o přepracování původně vydaného textu, jen o jeho doplněn, resp. aktualizaci. Brzy se objeví na knižních pultech pod názvem “Konec vlády jedné strany“.
  


Nebyl to jednoduchý úkol. Do nového vydání, které nakladatel chtěl odevzdat na počátku léta, aby se do konce tohoto roku nové vydání technicky stihlo, měl být zapracován i stručný rozbor významných textů, které se v daném mezidobí objevily ve vztahu k Listopadu 1989. Tedy nejen v nových publikacích  (těch bylo pomálu), ale i na různých webech či v zahraničních materiálech. Ani těch se nedalo v té době ještě najít  mnoho, což koresponduje se zoufalou situací, v níž  se odborná pracoviště  zřízená k tomu,  aby   zkoumala toto dění nacházejí (ÚSD AV ČR a ÚSTR zřízená AV či Senátem), i když už to mají tzv. v popisu práce Až poté, co byl text rozšířeného reprintu už odevzdán  k dalšímu zpracování, se objevila  (a stále objevuje)  řada dalších, někdy dokonce zajímavých a nových materiálů (Prvnizpravy.cz: Vladimír Čermák: Lorenc - kdo to byl i nebyl?)  Šance je zapracovat do nového rozšířeného vydání však ale už nebyla. V průběhu oslav kulatého výročí se objevily v domácích médií další články a rozhovory s tehdy  známými – i se zcela neznámými - osobami cítícími potřebu se podělit o své dojmy a  vzpomínky na Velký Listopad. Objevila  se v nich  i řada podnětů k přemýšlení o tom, co se vlastně tehdy i předtím či potom dělo. Tedy i kolem toho, v čem  byl i nebyl Listopad  pro tuto společnost  nějak významný.

Za nejcennější lze považovat nejen podněty pootevírající jiné možnosti výkladů této doby, ale i zjevné nepravdy, které se kolem oněch lidí zvláštního ražení tvořících minulý režim vynořily a jsou různými médii i politiky šířeny, aniž by byly podrobeny jakékoliv odborné kritice. Existují však i různá - někdy dost překvapující -  tvrzení  související nejspíše s faktem, že 17. Listopad byl přeřazen do kategorie nových, tedy  kritickým a jinak zpochybňujícím rozborem již nedotknutelných státních svátků. Ze všech těch inovací nejsou ovšem nejzajímavější ty, o kterých se již  mluví, ale ty o kterých se stále mlčí anebo aspoň mlží.

Na příklad: zůstává stále nejasné, kam se asi ztratila významná, početná část členstva strany, která zde vládla před Listopadem. K jejich věšení na lucerny přece nikdy nedošlo a mnozí z nichještě ani dnes  nepatří do starého železa a nejsou ani v důchodu. Jak to, že po té velké masy tvůrců  rudého totalismu - oněch lidí zvláštního ražení  - přisvojujících si právo nám ostatním vykládat, jak se má spr ávně myslet i jak  se smíme chovat ve společnosti, kde jsme tenkrát žili, je najednou ticho po pěšině? Jen malá část  u ní (stěží patnáctina)  přežívá v KSČM, kde občas někteří z nich  jsou vidět i slyšet. Někdy jde spíše jako kuriozity  (Prvnizpravy.cz: Vladimír Čermák: Případ Grospič – poučení pro nás )  hojící si zde své bolístky a trable. Vždyť to prý mysleli dobře, prý byli jen nepochopeni. Nemá asi smysl se o tom dále zmiňovat.  Lze se  ale ptát, kde  je dnes ta velká masa v době normalizace velmi aktivních a dnes ještě stále žijících komoušů. Kam zmizeli, když nikam neodešli? 

Seznamy někdejších členů a kandidátů KSČ nikdy nesměly být zveřejněny, takže jejich odchod do ilegality určitě nebyl těžký. Tím méně pak to, aby mezi nimi byli identifikováni ti z nich, kteří patřili k železné pěsti KSČ, třeba k Lidovým milicím a k jiným aktivistům z časů totality. Nebyli identifikováni ani ti, kteří kolaborovali s  mocí, která zde tehdy vládla jménem SSSR výměnou za četná privilegia. Otázkou je ale  to, zda  už není načase si někdy o tom veřejně popovídat. Samozřejmě se tuší něco o tom, jak  se  mnozí bývalí soudruzi  mohli ztratit mezi těmi, kteří po  roce  1989 zakládali nové stran  a měnili své kabáty. Jak se dostali  v mimořádném rozsahu do všech nejvýznamnějších funkcí ve strukturách moci (té výkonné, soudní i zákonodárné). Či do všech možných majetkových a finančních korporací, stejně jako do vedení medií a  jiných institucí, které  zde teď vládnou. Bez rozkrytí chapadel této skryté chobotnice ovšem nejsme schopni porozumět ani tomu, kdo vlastně spustil Listopad, protože to byli právě oni, kteří to vše zorganizovali. Ti ostatní neměli totiž šanci  nějakým významným způsobem přesměrovat režim, který se zde dlouhá desetiletí vytvářel a tzv. „řádil“.  

Samozřejmě k tomu významně napomohl fakt, že tehdejší ekonomika (ta domácí i ta východoevropská) dospěla sice k tichému, ale jasnému bankrotu, a že v samotném SSSR se významně měnily poměry pod vlivem tamějších reformátorů. Není tedy žádný  významnější důvod k tomu, aby se o tom všem dále mlčelo. Abychom o tom, co se zde dělo a děje nemluvili jen proto, že  bývalým soudruhům  vyhovuje, když se o tom nemluví příliš nahlas. To, že z nás dělají blbce přesně tak, jak to dělali dříve, jim přece nevadí a nikdy nevadilo.
 
Vladimír Čermák