Svátek má: Radim

Komentáře

Jiří Kouda

novinář

Je libo demokraturu?

Je s podivem, že stále mnoho lidí spoléhá na silné jedince, kteří mají ze sebe sypou řešení všech problémů bez jakéhokoliv uzardění. Stejně tak na strany, které tyto jedince do čela nasadily, na základě jejich (těch jedinců) vytrvalé snahy.


Takové strany by ani nevznikly, kdyby onen jedinec nebyl tak pilný, movitý a přesvědčivý ve svých slibech, že svým příznivcům zajistí politickou moc. Pokud se tak stane a taková strana či hnutí usedne do parlamentu, jsou dvě varianty vývoje. Zpravidla se v období, které následuje, se pak neděje vůbec nic. A to za podmínek, že se taková strana ocitne v opozičních lavicích. Obvykle zůstane u revoluční rétoriky, která se postupem času mění v komediální skeče. Stačí připomenout republikány doktora Sládka, který část voličů zaujal heslem házení politiků do Vltavy.

Druhou variantou je, že se nakonec přece jen k moci dostane. To však má své úskalí, protože se najednou zjistí, že je na odborné úrovni na mimořádně nízké úrovni, a to i na české velmi tolerantní podmínky. Revoluční rétorika mizí a uskupení se začne propadat do spirály politické korupce a rozkladu. Uvádět zde krátkou politologickou zkratku této varianty v podobě Věcí veřejných snad ani není třeba.

A zpět k titulku tohoto komentáře. Demokracie, tak jak ji známe z civilizovaného prostoru, má uplatnit vůli většiny a zachovat práva menšiny. Její dnešní definice je poněkud široká a dodnes se mnoho politologů na jejím znění dohaduje. Nicméně jedna věta obvykle platí – lid ustanovuje a kontroluje vládní moc, která má odpovědnost vůči všem občanům.

Demokratura není odborný politologický pojem, ale je to pejorativní charakteristika demokracie, kde „vládne něco jiného, než lid. To znamená, že jménem lidu vládnou oligarchové nebo média a podobně“, říká například politolog Oskar Krejčí.

Současná frustrace z politiky a politiků včetně varovného oslabení vztahu k demokracii lze ale přičíst zejména stranám tradičně zastoupeným v českém parlamentu. Kupříkladu když premiér a předseda ODS Petr Nečas ve sněmovně obhajoval existenci své vlády proti návrhu opozice na vyslovení nedůvěry, tak argumentoval důvěrou ratingových společností a finančním trhem. O občanech prakticky nic.  Strany, které nakonec de facto zastupují kapitálové společnosti a prosazují bankovní, betonová či jiná lobby, pak zcela očividně popírají smysl demokracie. A když jim to občané – jinak ani nemohou – demonstrací či aspoň v průzkumech dají najevo, jen arogantně pokrčí rameny a dodají, že jsou zvoleni na čtyři roky a svérázným způsobem ukazují lidem Kalouskovu jedničku. Takto se stává z demokracie karikatura.

Potom se ovšem nelze divit, že se část frustrovaných spoluobčanů orientuje na hlasy, které údajně zlikvidují tento „bordel“, či vyženou dinosaury, a nastojí pořádek ve zkorumpované politice. Dokonce je kus pravdy v jejich kritice. Varovné ale pro voliče musí být, že za pomocí jen nastavených známých tváří a lidí, kteří do politiky vstoupili na základě osobního byznysplánu a tento úmysl dokonce obhajují. Stejně tak je zavádějící, když se řeší celospolečenské problémy jednoduchým způsobem a v podstatě neuchopitelným programem (ať si Romové založí svůj stát, vystoupíme z Evropské unie, vše vyřeší referenda, a podobně). Vzniká tak dojem razantních politiků, kteří to vyřeší ajncvaj. Třebaže si řada lidí myslí, že vláda pevné ruky je to správné, naopak, je to  přímá cesta k demokratuře, která by se jim zas tak moc nelíbila.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda